Český biatlon v poslední době sbírá mnohá ocenění. Ale i v minulosti byl velmi úspěšný, ačkoli ne tak populární jako dnes. Ústečanka Jana Vápeníková získala v devadesátých letech například zlatou medaili na světovém šampionátu a účastnila se i olympijských her. Biatlon se podle ní od té doby velmi změnil.
Jste bývalá reprezentantka v biatlonu. Co říkáte tomuto sportu dnes?
Je to obrovský rozdíl. Když jsem s biatlonem začínala, tak jsem v té době byla nejstarší ve startovním poli. Dokonce jsem si pak říkala, že už mi je 30 let a měla bych spíše myslet na rodinu. Když se na to koukáte dnes, tak těch holek v tom mém tehdejším věku je tam najednou spousta. Ale je na co vzpomínat. V r. 1999 se v Jablonci zakládalo středisko vrcholového sportu, protože ženy jely poprvé biatlon na olympiádě. Do té doby se jezdilo jen mistrovství světa a světový pohár. Byla jsem ráda, že jsem se na 4 roky mohla odstěhovat do Jablonce a stát se členkou repre druž- stva, protože tato nabídka se neodmítá.
Já myslím spíše úspěchy českých biatlonistů.
Ano, když začne biatlonová sezona, tak si velmi ráda zapnu televizi a na nějaké závody se mrknu. Dnes je biatlon populární a je kolem něho mnoho novinářského zájmu. Setká- vám se dnes s tím, že po mně lidé chtějí fotky, když jsem ještě závodila. A já téměř žádné nemám, protože za nás za námi žádní fotografové nechodili. Když jsme se staly mistryněmi světa, tak jsem s sebou měla foťák a udělaly jsme jen pár snímků na něj. Bohužel už nemám ani negativ. Dnes, když si chci přidělat fotky, tak je mohu dělat jen z těch několika fotografií v albu. A pěknou fotku s malorážkou a lyžemi nemám. Dneska všichni mají své stránky, facebook. Dnes je to o něčem jiném. Sportovci musí být vidět, pokud nejsou, je to špatně.
Jste s českým biatlonem ve styku?
Na začátku května je vyhlá- šení sportovců – biatlonistů, tak jsme letos zase pozváni. V polovině června se jezdí v Jablonci mistrovství ČR na horských kolech. Po hlavním závodě mají start bývalí biatlonisti, a tak se na tento závod vždy těším.
Co říkáte dopingové aféře Rusů v biatlonu?
I za nás se doping vyskytoval. Ale asi to nebylo v takové organizované míře jako nyní.
Líbí se vám, jak čeští biatlonisté bojují za čistý sport?
Samozřejmě, vždy jsem byla proti dopingu. Velmi odsuzuji i to, když někdo něco bral, dostal trest, který si odpyká a pak se vrátí. To je hrozně nefér. Už není čistý, už využil něčeho nedovoleného. Když někdo jednou něco bral a odhalí ho, měl by jít z kola ven nadobro.
Jak jste se vlastně dostala k biatlonu?
Přes rodiče. Mamka s tátou běhali přespoláky, dukelský a sokolovský závod brané zdatnosti. S bráškou jsme u babičky oba zůstat nemohli, abychom ji nezlobili, a tak mě rodiče na závody brali s sebou. Mně se to zalíbilo.
Počkejte, vaše maminka běhala, ne?
To ano. Ale když přišla zima, tak běhala na lyžích a ještě dělala sokolováky, což vlastně je dnešní biatlon. V létě, když nebyla atletika, tak jsem běhala dukelský závod. Dnes letní biatlon. I v něm jsem asi 4 roky byla v reprezentaci. Dokonce jsem byla i na Kubě. Ještě teď si pamatuji, že o tyto čtyři místa v reprezentaci byl velký boj. Tehdy se dostat na Kubu bylo něco.
Co vás chytlo na klasickém biatlonu?
To střílení. Když vám nevyšel běh, tak se to dalo nahnat na té střelbě. Já jsem lyžovala za Rudou hvězdu, takže i ty lyže jsem měla v krvi. Mě ten sport strašně bavil. Co bych dělala doma. Nebyly žádné počítače jako dnes. Bylo to jiné. Bydleli jsme v Kolonce v Předlicích. Na víkend jsme se zabalili, jeli autobusem na Telnici – na točnu, tehdy dál nejezdil, a se vším jsme pak šlapali až nahoru na Adolfov. Když to dnes ukazuji synovi, vždy nevěřícně kouká.
Máte zlato ze světového šampionátu ve štafetě. To je váš největší úspěch?
Ano. Je z roku 1993. Bohužel se nám vždy nejvíce dařilo rok před olympiádou. Tehdy to bylo těsně po rozdělení Československa, byly jsme první mistryně světa České republiky po rozdělení federace. A rok před tím jsme v Rusku získaly bronz v závodech druž- stev. Tyto závody se již dnes nejezdí. Na rozdíl od štafet jelo celé 4členné družstvo pohromadě, ale střílela pouze jedna, ostatní stály v boxu, ale když se netrefila, trestné kolo jsme si musely odkroužit všechny.
Byla jste i na dvou olympiá- dách. Jak na ně vzpomínáte?
Je to úplně něco jiného než běžné závody. A samozřejmě máte větší trému. Měla jsem štěstí, že jsem byla jak na zahájení, tak na ukončení her. A to je něco úžasného. Máte tam mnoho zážitků. Jdete do jídelny a u vedlejšího stolu vidíte jiné sportovce, o kterých jste do té doby jen četl. Také jsem se mohla kouknout na závody běžkařů, jeli jsme se podívat na rychlobruslaře a byli jsme fandit hokejistům. Ve vesnici jsme spali s hokejisty, takže jsme si užily spoustu legrace. Bohužel sportovně se nám tam nezadařilo.
Dělala jste ještě nějaký jiný sport?
Atletiku. Mamka vždy přišla a řekla, Lukeš potřebuje. Ústí tehdy běhalo první ligu a já vždy říkala, mami, víš, jak nerada bě- hám na dráze. No ale nedalo se nic dělat a šla jsem jim zaběhnout 1500 metrů a tři kilometry. Protože i těch mých pár bodů bylo na něco důležitých. Občas jsem šla i přespolák.
I když jste byla na olympiá- dách, tak jste asi nebyla profesionální sportovec…
Jsem vyučená cukrářka. Po pravdě mě to na školu nikdy moc netáhlo a hledala jsem něco, co by bylo blízko domova. Mamka se v cukrárně a pekárně starala o učně, a když jsem za ní občas přišla, tak jsme si zašly do cukrárny pro nějakou sladkost a mně se tam líbilo. Tak jsem šla na cukrářku. Největší výhoda byla, že šéfové měli pochopení pro sport, a tak mě na závody uvolňovali.
Umíte péct dorty?
Byla jsem v teplé dílně, tam se dělaly korpusy, laskonky, rakvičky. To mě bavilo více než ve studené dílně zdobit dorty. Občas doma něco udělám, ale ani syn ani dcera na to moc nejsou.
A co děláte dnes?
Jsem v UJEP na sportovní hale, kde uklízím. Vystřídala jsem několik zaměstnání, obsluhovala jsem třeba i v čajovně, také pracovala s manželem. Na sportovní hale jsem již šest let a spokojená. Vlastně mám blízko ke sportu. Je tam i dobrá parta.
Ale sportu se stále věnujete.
Ano, se sportem se nedá skončit. V létě dělám triatlon, i když už mne dva roky trápí kyčel, ale občas se jdu proběhnout. Také závodím na horských kolech a chvíli jsem jezdila i na silničním kole.
Děti také musí sportovat?
Ne do ničeho jsem je nenutila. Nikola dělala judo, dokonce je i mistryně republiky, ale teď se hlavně věnuje škole. Syn byl také 2 roky judista, teď hraje badminton. Uvidíme, zda z něho něco bude.
Jak relaxujete?
Třeba na zahradě. Zasadila jsem hrášek, mám připravené papriky, okurky. A když je hezky, tak se natáhnete a jen odpo- číváte. Ale bohužel u nás doma se moc neodpočívá, manžel pořád něco předělává, a tak mu musím pomáhat. A samozřejmě rodina a děti. A když zbyde čas, tak se jedu projet na kole.
Neuvažovala jste, že byste třeba dělala trenérku?
To by asi šlo jen v případě, že bych zůstala v Jablonci. Musela bych si udělat i nějakou trenérskou školu. Takže ne.
Proč návrat do Ústí?
Měla jsem tu mamku s taťkou a manžela. Mně se Ústí vždy líbilo, není to špatné město, jak někdy slýchám. V Jablonci to sice bylo takové, že jste tam mohl vylézt v teplákách nakoupit a nikdo to neřešil, což se v Ústí nedělá. Když jsem se vrátila, musela jsem si odvyknout.
Kam chodíte běhat?
Vždy vyběhnu na hrad, přes zdymadla po cyklostezce zpět do Brné, to je takový můj okruh. Ono v Brné když nechcete běžet do kopců a nic dlouhého, toho na běhání moc není. Takže samý asfalt. Asi proto ta má kyčel.
Máte nějaké plány do budoucna?
Po pravdě ani už ne. Hlavní pro mne je, aby sloužilo zdraví, byli jsme jako rodina šťastní a spokojení.
Profil
Účastnice Zimních olympijských her v Albertville a Lillehammeru. Narodila se v roce 1964, dcera olympijské běžkyně Bedřišky Kulhavé. Věnovala se ale i jiným sportům, například atletice, přespolnímu běhu nebo závodí na horských kolech. Žije v Ústí nad Labem a pracuje ve sportovní hale UJEP.
Moje nej
barva: modrá
jídlo: svíčková
hudba: country a folk
číslo: 7 nebo 10
politik: Politika jde úplně mimo mne.
Přidat komentář