Mareš: Šikovný řemeslník je lepší než nešikovný maturant

Když se manželům Marešovým před více než šedesáti lety narodil v Českých Budějovicích syn Jaroslav, určitě se nenadáli, že přivedli na svět budoucího ředitele velmi úspěšné střední školy v Ústeckém kraji. Oba byli vojáky z povolání, pracovali na letišti a věděli, že vojenský život jim neumožní někde zakotvit natrvalo. A tak s nimi Jaroslav cestoval po republice.

Díky tomuto vojenskému způsobu života jsem měl docela pestré dětství. Tak jak tátu převelovali, jsme se stěhovali z Českých Budějovic do Bechyně, z Bechyně do slovenské Žiliny. Takže jsem se učil psát a číst nejdříve slovensky. Následoval dlouhý přesun ze Žiliny do Vejprt. Na Vejprty mám krásné vzpomínky – hory sněhu, ladovské zimy, uhelné prázdniny. Ale ani tam nebyla konečná. Po osmašedesátém byl otec převelen do Chomutova. V Chomutově jsem už dochodil základní školu a absolvoval gymnázium.

Na gymnáziu jste se rozhodl být učitelem?

Vůbec ne. Chtěl jsem být stavařem a zamířil jsem po maturitě studovat stavařinu na ČVUT v Praze. Jenže až u rýsovacího prkna mi došlo, že tohle není pro mě a rozhodl jsem se pražskou studijní anabázi ukončit. Shodou náhod jsem se v té době setkal s děkanem ústecké Pedagogické fakulty Honzou Melicharem, mimochodem od té doby jsme přátelé, a on mi nabídl přechod na učitelství do Ústí nad Labem, kde jsem vystudoval matematiku a fyziku a rovnou už v Ústí zůstal.

To jste se do města během studií zamiloval?

Je to prozaičtější. V posledním ročníku jsem dostal stipendium, které mě zavazovalo zůstat několik let v Ústeckém kraji. Ale já mám rád každé město, ve kterém žiji a pracuji, je to pak moje město a moje práce a přijde mi to tak správné. Ani jsem neuvažoval o odchodu z kraje a po promoci v roce 1984 jsem nastoupil jako učitel na teplické gymnázium. Po čtyřech letech jsem pak kývnul na nabídku ředitelky tehdejší Střední ekonomické školy v Pařížské ulici, kde jsem vydržel až do roku 1999.

Protože pak přišla první nabídka na ředitelské místo…?

Žádná nabídka, tvrdý konkurz. Na ředitele Veřejnosprávní a sociální školy. Vyhrál jsem a byla to velká škola ředitelování, navíc mě záběr studia na této škole lákal. No, a v roce 2012 přišla druhá příležitost, když byl vypsán konkurz na ředitele Střední průmyslové školy, postaru „strojárny“. Je to už šest let. Šestým rokem je to moje škola v mém městě, na kterou jsem hrdý.

Vedl jste a vedete velké střední školy téměř dvacet let. Sledujete proměny chování nebo úspěšnosti generací ústeckých studentů? A proměňují se vůbec?

Ve školství jsem třicet čtyři let a myslím, že v principu se nic nezměnilo a nemění. Když se podíváte na filmy Škola základ života nebo Cesta do hlubin študákovy duše, tak ty kolektivy v třídách jsou podobné těm dnešním. A mohu tak soudit i ze své učitelské praxe.  Nezměnily se jejich problémy, možná ani ten přístup ke studiu není výrazně jiný. Co se ale změnilo, jsou formy a technologie komunikace. Převažují kontakty, řekl bych, digitální oproti osobním. Naši žáci mají mnohdy problém, jak řešit konflikty, spory, nedorozumění. Často si i ubližují a nedovedou si věci vyříkat. Prostě neumějí spolu mluvit.

Chcete tím říci, že rychlost moderní komunikace je větší, ale její sociální funkce menší?

Přesně tak. Chybí pohledy z očí do očí. Mladí velmi často upřednostňují řešení vztahů, konfliktů a nesnází po mobilu – na facebooku, twitteru, tomu dávají přednost před setkáním a osobní promluvou, tj. před skutečným kamarádstvím. Na sociálních sítích můžete napsat cokoli bez uvědomění si všech důsledků toho, co píšete. Prostě si to s někým statečně vyřídíte na síti a přidáte emotikon. A to není jen záležitost školy. Myslím, že to celkově negativně ovlivňuje atmosféru ve společnosti, ve městě, v komunitě a nakonec i v rodině.

Ale určité výhody u nových forem komunikace i pro vaši školu najdete, ne?

Určité výhody to má, například, když je potřeba něco urgentně vyřešit, tak to sociální síť umožňuje. Když jsou daná nějaká pravidla pro takové využívání ve škole, tak je to v pořádku. Ale už také řešíme problémy se zneužíváním chytrých technologií. A to i při testech a zkouškách. My jsme si za studií museli složitě vyrábět taháky s velkým rizikem odhalení. Studenti už dnes využívají při testech chytré hodinky, na které si nahrají téměř neomezený objem dat učiva. A není daleko doba využívání chytrých brýlí, čehokoliv chytrého, aby se testy zvládly. Když jsme to nedávno řešili s kolegy a rodiči, tak jsem s velkou mírou nadsázky řekl, že příští rok už budeme muset nechat maturanty skládat zkoušky v plavkách.

Stoupají tak i nároky na učitele?

Klade to určitě vyšší nároky na připravenost učitele. Žák předpokládá, že učitel ví všechno. To není pravda. Sám musím přiznat ze své praxe učitele, že mnohdy jsem měl ve třídě více studentů, kteří byli chytřejší než já. Je to přirozené, mají otevřenější mysl, ale co nemají, to jsou zkušenosti, které zase má jejich učitel. Žáci ocení především to, že s nimi hrajete na rovinu, berete je jak partnery, že si jich vážíte, přestože jim je jen šestnáct let. Pak vás přijmou za mentora a vaše zkušenosti přebírají.

Jak se za šest let, co vedete ústeckou průmyslovku, změnila pozice školy v očích studentů? Roste zájem o studium u vás?

Čistě statisticky ano. Když jsem přišel v roce 2012, měli jsme 910 žáků, loni už 1024 žáků denního studia maturitních i učebních oborů. Je ale pravdou, že se řada žáků přeceňuje a často je nutí rodiče, aby volili maturitu místo učebního oboru. Mám krédo, že je lepší být šikovný řemeslník než nešikovný maturant. Nám se docela daří, aby ti, co zjistí, že pro ně maturitní cesta není nejlepší, si mohli nejdříve udělat učební obor s výučním listem a pak maturitu.

Ale dlouhá léta zněly personální požadavky firem jednoznačně: minimálně maturitu!

To se změnilo hodně. V roce 2012 jsme doslova žebrali u firem, aby nám vzali učně na praxi, do zaměstnání. Dnes naopak máme obrovský převis poptávky. Mám pocit, že jsou firmy vděčné za každého, kdo chce jít pracovat, bude docházet do zaměstnání a je ochoten se něco naučit. Firmy dnes hledají, dalo by se říci univerzálního vojáka, což zaměření školství až tolik neumožňuje. Oni by chtěli mít vyučeného v oboru, třeba soustružník, k tomu trochu elektrikář, a pak ještě aby uměl počítačovou diagnostiku, nalézt chybu a opravit ji. Obrovská poptávka je po vyučených v oborech naší školy. Firmy jako Kolbenschmidt, Piergurg, Festo a další shánějí i projektanty a vývojáře. Řada firem láká na poměrně velké mzdy, aby naši žáci nastoupili hned po maturitě s tím, že jim umožní dodělat vysokou školu. Dnes už firmy vytahují své budoucí zaměstnance ze školních i univerzitních lavic, na praxi, na brigády, na spolupráci a jistí si je.

Jsou vaši studenti dobře připravení i na cestu do světa? Obstojí i za hranicemi?

Nebojím se o ně. Jazyková příprava je sice důležitá, ale nejvíce jsem hrdý na odbornou přípravu v našem školství. Měli jsme tu v osmdesátých letech duální vzdělávací systém, dnes se k němu vracíme, zatímco ho ve světě po nás zavedli. Severské země jsou nám často předhazovány jako vzorové vzdělávací systémy, ale převzaly řadu věcí z českého školství. Vidím větší problém – nejsou učitelé odborného výcviku, učitelé odborností na maturitních oborech. Průměrný věk se blíží šedesáti rokům. Pokud se něco radikálně nezmění v jejich podpoře, může být za pár let odborné školství v troskách.

A je váš pedagogický sbor spokojen se mzdou po prvním výraznějším přidání ze státní kasy?

Jedna pozitivní věc. Pokud vím, jsme na tom lépe než Slováci. Ale druhá věc je, že se mzdové nároky učitelů dlouho neřešily a pouze se dohání, co se zanedbalo, aby byly odměny pedagogů odpovídající jejich práci. Jsem rád, že našim absolventům je často ihned po škole nabízena mzda 30 tisíc korun. Je ale smutné konstatování, že jejich učitel, který se jim tři roky věnoval, má první roky praxe 26 tisíc korun hrubého – při té zodpovědnosti a tlaku, kterému je vystaven denně před třiceti žáky, od oblékání přes chování, vzdělání a přípravu.  Samozřejmě, učitelé to vždy nějak zvládli, změny požadavků, reformy. A velké firmy to sledují a lanaří mladé, mzdově podhodnocené učitele. Protože ví, že učitel je ukázněný, to znamená, že chodí včas do práce, dodržuje režimy, většinou umí komunikovat a je loajální.

Bude pro střední školy dostatek nových učitelů?

Ve všeobecně vzdělávacích oborech ano, v přírodních vědách a v odborných předmětech žalostně málo. Sehnat učitele matematiky je dnes nad lidské síly.

Myslíte si, že se v brzké době otočí trend odchodu mladých lidí po škole z Ústí a kraje do Prahy a jiných krajů?

Statisticky to vypadá jako problém. Podle mého názoru jsou potřeby mladých lidí stejné po celé republice, potřebují perspektivu. Především zaměstnání, dobrého příjmu a slušného bydlení. To je potřeba pro lidi zajistit, aby to nehledali jinde. A pokud jde o negativní pohledy na město… Já jsem patriot, k městu mám silný vztah a mám krédo buď spokojený s tím, co máš, čeho jsi dosáhl, kde žiješ, a zkus udělat něco pro to, aby se změnilo to, co se ti nelíbí.

Když mluvíte o perspektivě zaměstnání, jak při té velké poptávce po zaměstnancích pohnout s poměrně vysokou mírou dlouhodobé nezaměstnanosti v regionu?

U nás dnes nejsou nezaměstnaní, ale je velmi mnoho nezaměstnatelných. Je spousta lidí, kteří zvažují, zda odměna za práci je tak výrazně větší než dávky a bokovky, zda se jim to vyplatí. Jsou lidi, kteří nebudou pracovat, protože se jim to nevyplatí. Vidím sociální systém v naší zemi jako nešťastný a demotivující. Tak s tím asi nepohneme.

Lze pohnout alespoň s komunální politikou?

Ano. Musí na řadu přijít slušnost, musíme naslouchat lidem, snažit se vyslyšet jejich potřeby a pomoci je naplňovat. Ale je to těžké. Ve starém Římě platilo chléb a hry a fungovalo to. My máme řadu omezení pro naplnění takových potřeb – finančních, politických. Důležité je přidat více věcí, na kterých se ve prospěch lidí politické strany shodnou, sednou si ke stolu a prostě se dohodnou. V té chvíli je jedno, jestli zastupuji modré, černé nebo zelené, když jde o dobrou věc. To se v Ústí těžce rodí. Proto fandím hnutím, jako je Ústecké fórum občanů, které umí řešit i detaily. V mojí čtvrti, v Krásném Březně a Neštěmicích, je domnívám se, prioritní a stěžejní parkování. Velká část byla stavěna v době, kdy bylo aut o polovinu méně, a stavitelé se nekoukali do budoucnosti. Jsou to takové všední starosti – chodníky, osvětlení, pejskaři, popelnice, sportovní vyžití.