Fabiána Bytyqi, dvaadvacetiletá Ústečanka, se stala mistryní světa v boxu, organizace WBC v lehké minimuší váhové kategorii. Britku Denise Castleovou porazila na domácí půdě v hale Slunety jednoznačně na body. Trenér a manažer Fabiány, bývalý šampion střední váhy Lukáš Konečný, si sotva stačí užít její světový úspěch a už se připravuje na návrat do profesionálního ringu.
Lukáši, proč Fabiána bojovala o titul právě s Denise Castleovou?
Pás šampionky byl volný. Britku o něj dříve připravila japonská boxerka, která se ale záhy rozhodla ukončit kariéru. Musela pás vrátit a bylo jasné, že o něj může bojovat Denise. My jsme tu možnost měli také, vzhledem k vysokému postavení Fabiány v žebříčku WBC. Důležité pro výzvu bylo, kdo a kde zápas o mistrovský titul uspořádá. Byli jsme to my, a tak se Fabiána s Denise potkaly v ringu.
A Ústí se stalo na jeden den centrem světového ženského boxu. Byl jste si jistý, že Britku porazíte? Měli jste ji přečtenou?
Vůbec ne. Neviděli jsme žádný její zápas, věděli jsme jen, že je o dvacet let starší a nemusela by být v top formě. Ale protože běhá maratony a má i tituly v thajském boxu nebo fitness, tušili jsme, že to bude dřina.
Zdálo se mi, že Fabiána nebyla vůbec nervózní, že v ní od počátku vítězí sebevědomí.
To je zdání. Bez nervozity by to ani nešlo. Já jsem byl před každým zápasem nervózní jako prase, nemohl jsem spát, honily se mi hlavou kraviny. Ale důležité je se tím ne nechat ovlivnit a nedat soupeři šanci mít navrch.
Fabiána je mistryně světa. A co dál?
Její další soupeřkou by měla být Mexičanka Brenda Floresová, která nedávno získala prozatímní titul WBC a má na výzvu právo. Obhájit titul během šesti měsíců od získání pásu je povinné. Fabiána může dál získávat tituly ve vyšších váhových kategoriích. Zároveň může získávat tituly napříč jednotlivými boxerskými asociacemi. Je v tom ale byznys, protože asociace nechtějí, aby šampion jedné asociace byl současně šampionem u jiné asociace. To je pak méně zápasů a menší zisk. Kdyby byla držitelem pásu u všech čtyř asociací, tak dojde na zápas dvakrát, maximálně třikrát do roka. Když je více šampionů, tak je zápasů osm nebo dvanáct do roka.
Jaké máte ohlasy na tento duel od odborníků a fanoušků?
Ústecká show byla vyhlášena zápasem měsíce. Je obrovská mediální odezva. Jak v novinách, televizích, na sociálních sítích, kde se souboj přenášel živě. Zápas sledovaly, sdílely a lajkovaly statisíce lidí. Hodně k tomu přispěli i lidé z Kosova, odkud je rodina Fabiány. Je to až neuvěřitelné.
Někde se možná poprvé dozvěděli, že existuje nějaké Ústí nad Labem. Ovšem umístit takový zápas do Ústí je možná pořadatelský risk?
Možná. Ano, zápas v Praze nebo Brně by měl jistý násobně větší zájem diváků a partnerů. Ale Fabiána a já jsme Ústečáci. Štve mě, že tohle město pořád někdo pasuje na venkov plný asociálů, kde se nevyplatí investovat a dělat velké akce. Člověk by sice očekával, že zápas o pás světové šampionky, navíc s domácí účastí, bude týden dopředu zcela vyprodaný, ale bez více takovýchto událostí se to nezmění. Věřím, že třeba za pět let to bude jinak a lidé budou hrdí na úspěch ústeckého rodáka. Ústecká mentalita se láme pomalu.
Vaše oznámení o letošním návratu do profesionálního ringu po mnohaleté přestávce je spojeno s hrdostí, ješitností, nebo penězi?
S ješitností více než s penězi. Chci si dokázat, že na to ještě mám. Já dnes trénuji i s aktivními boxery a podle těch tréninků si myslím, že na to mám. Chci to ale dokázat i v profiringu. Že ještě nejsem hromada šrotu.
Půjde o jeden ostrý souboj, nebo budou ještě nějaké zápasy se slabšími soupeři předem?
Bude to jeden klasický profesionální zápas na deset kol. Žádné postupné zápasy nebudou, já toho chlapa budu chtít „zabít“, on mě bude chtít zabít, protože můj skalp pro něj může být velmi prestižní. Je jasné, že nedosáhnu na formu před pěti lety, ale budu se snažit připravit co nejvíc, aby to nebyla ostuda, pro mě ani pro něj.
Rodina s takovým návratem souhlasí?
Rodina nesouhlasí, ale v určitých věcech, i když jich není mnoho, jsem hlavou rodiny já.
A kdo je tím chlapem, kterého budete chtít „zabít“?
Soupeřem je Slovák Matúš Babiak, váha 76 kilogramů, superstřední, má osm profesionálních zápasů se skóre sedm výher a jednu prohru. Zápas bude 27. prosince v Praze v rámci akce XFN v O2 aréně. Babiak už jednou boxoval i v Ústí na Slunetě, takže vím, o jakého borce jde. Já si samozřejmě my-slím, že ho zbiju jako psa, on si myslí to samé. Uvidíme.
Zvládnete přípravu na návrat za tři měsíce?
Nebude to jako zamlada, kdy jsem jen trénoval a boxoval. Budu trénovat při práci, protože sport není primární zdroj obživy. Budu se snažit se připravit na sto nebo alespoň devadesát procent.
Příprava bude ve stylu Rockyho? Dojde na boxování do masa?
Je to trochu podobné, ale ve filmu je to přehnané, nadsazené. Možná, kdybych podnikal jako řezník, bych místo do pytle bušil do nějaké obrovské kýty.
Na čem bude třeba nejvíce zapracovat, aby to byl triumf?
Já, z hlediska profesionálního boxu, jsem ve formě na úrovni tak 40 %. Určitě na fyzičce, běhání, boxování, v mém případě ale především životosprávě. Jídlo, pití, spánek. Tomu teď dávám na frak. Ale ono je to velkým přínosem i mimo box, chci se vrátit ke zdravějšímu způsobu života, chci zhubnout. Při takové přípravě se vám třeba úplně pročistí pleť, spravíte si metabolismus. A prosincová bitva je to správnou motivací. Prostě potřebuji bič a hrozba ostudy jím je.
Bude to zápas už definitivně poslední?
Ukáže se po zápase. Mohu dostat do huby, hrábnu si až na dno a mně dojde, že to stačilo. Anebo můžu dvakrát máchnout, soupeř dostane dvě dělovky a uletí mu hlava. A já si řeknu, sakra, teď by bylo škoda končit. Zatím si myslím, že jednou stačí.
Američtí boxeři v těžkých vahách boxují profesionálně i v padesáti. Saoul Mamby nastoupil v roce 2008 do ringu se šesti křížky na krku.
Ale jo, jsou kvalitní boxeři v těžké váze, co boxují i po padesátce, ale je to spojeno s jistou genetickou výbavou. U těžkých vah vrcholí forma v pozdějším věku, já jsem střední váha a u té je to s přibývajícím věkem horší. Ale já nemusím boxovat za každou cenu. Dělám promotéra, manažera, trenéra, pořadatele, hospodského… Jsem aktivní v České unii profesionálů, vystavuji boxerům papíry, domlouvám zápasy po světě. A k tomu komunální politika. Je toho dost, ale jaký jsem si to udělal, takový to mám.
Jedním z důvodů odchodu z profiringu byly potíže se zrakem. Nebojíte se, že vás to omezí, nebo nějaký úder stav ještě zhorší?
Doktoři dlouho zjišťovali, co mi vlastně je. S největší pravděpodobností je to nějaká zlomenina drobné kůstky, přes kterou vede nějaký oční sval. A díky tomu mám potíže s ostrostí, zdvojením obrazu. Mám brýle, které mi zrak upravují, takže vidím normálně. V ringu samozřejmě nemohu mít brýle a ani čočky, ale už jsem si zvykl. Občas je to super, občas je to v háji. Nejde s tím hrát fotbal nebo stolní tenis, ale zápas to neovlivní.
Nenapadlo vás, vzhledem k tradici a vašim aktivitám, že by v Ústí nad Labem mohla vyrůst aréna pro box a bojové sporty?
Něco takového by jistě bylo lákadlem i pro fanoušky ze sousedního Německa. Protože box do Ústí vždy patřil a na vysoké úrovni. Mnoho cizinců zná Ústí kvůli boxu. Všechno je to o vytrvalosti a postupných krocích. Stejně jsem začal podnikat, koupil jsem opuštěný komplex, otevřel hospodu, nad ní začal budovat tělocvičnu. Postupně, nejdříve pro sebe, pak pro kamarády a teď je z toho slušné sportovní zařízení s relaxem pro můj tým i pro veřejnost. Aréna boxu a bojových sportů by byla fajn. Možná za dva tři roky, když se našim boxerům a mně bude dařit.
Zvažoval jste někdy, že se z Ústí odstěhujete?
Musím přiznat, že jo. Uvažoval jsem, že bych šel zpátky do Brna, odkud pocházím. Ale už tady mám takové zázemí, tolik práce, spoustu přátel. Ústí má krásné okolí. Ale bylo pro mě těžké zvyknout si tu hlavně kvůli rozdílné mentalitě lidí. Pořád ve mně kousek Brňáka je. Teď tu hrálo Brno fotbal a já šel na stadion s tím, že budu fandit Brnu. Ale to nešlo, jak jsem prošel tou bránou stadionu, začal jsem fandit Ústí. Tam jsem si znovu uvědomil, že už jsem Ústečák, přestože tady není jednoduchý život.
Když mluvíte o nelehkém životě … Nelitujete vstupu do politiky, pane radní?
Skoro toho lituji. Největší problém Ústí asi nejsou budovy, průmysl, ale mentalita lidí. Že se nepozdraví, neusmějí, že se pomlouvají. Tohle spravit je na strašně dlouho a přes politiku se to ovlivňuje neúspěšně. Možná to jde více ovlivnit sportem a kulturou. Stejně, jak se chovají lidé na ulici, se chovají zastupitelé, a to mě zklamalo. S někým jsem mluvil, on něco slíbil, za deset minut to bylo jinak. A tváří se, že to nikdy neslíbili, neřekli nebo se tváří spokojeně, že mě očůrali. No a pak si klidně řeknou o vstupenky na box zadarmo. Kdybych to věděl předem, asi bych do toho nešel. Ale teď už v tom rozjetém vlaku jsem a bylo by zbabělé vystoupit.
Zbabělé?
Když už jsem prožil ten největší šok z politiky, když mám víc zkušeností, chtěl bych pokračovat a dotáhnout věci do výsledku, se kterým bych byl spokojen.
S lidmi, se kterými jste v Ústeckém fóru občanů, jste nikdy problém neměl? Nebylo něco přes čáru?
Nikdy. Poznali jsme se v první kampani před volbami, kdy jsme byli trpaslíci v politice, ale soudržní a s jasným pohledem na věc. Teď jsme silnější, dokázali jsme převzít odpovědnost za město, ale pořád jsme normální lidi, spokojení ve své práci, co chtějí dělat pro město. Jinou ideologii jsme nikdy ne-řešili než jak zvednout kvalitu města, aby se tu lidem žilo lépe. I proto chci pokračovat. S ufouny jsme si něco řekli, něco slíbili a ono to platilo za týden, za měsíc, za rok. Ti lidé na sebe nekydají špínu, nepomlouvají se stranou. Myslím, že jiné strany to mají jinak, málo se znají, jednou za čas se vidí na schůzi. Ufouni se potkávají na fotbale, na hokeji, v divadle, zajdou do hospody a o městských projektech spolu mluví pořád.
Hodně útoků na sociálních sítích směřuje na vašeho předsedu.
Já vím, že spousta lidí na Jirku Madara nadává, ale já ho znám, jéžiši, od svých třinácti let. Ten člověk neudělal nikdy něco špatného. Naopak, bere na sebe věci, které nemusí, můžete mu zavolat o radu nebo o pomoc o půlnoci a neodmítne vás. Já tomu člověku věřím stoprocentně. Ty útoky stran na kandidáty na facebooku přes avatary a účelové stránky jsou hnusný a zbabělý. Ale to je problém ústecké politiky. Všichni čekají, až se něco někomu nepovede, málokdy si někdo řekne, fajn, podpoříme dobré věci a jen špatné smeteme. Ne, oni smetou i dobré věci, které by prospěly lidem, zajistily seniorům nové ubytování, které by zlepšily celé prostředí. Jen proto, že to ne-jsou oni. Jsem zklamaný z toho, že všechny ty partaje poslední roky brali jako přechodné období, nepomáhali, komplikovali a čekali na další volby. A teď vyrazili do boje o koryta. Kde je odvaha politiků? Na obvodech to ne vždy rádi slyšíme, ale je třeba najít odvahu ke spolupráci s magistrátem a nevytvářet satelity. Pak dokážeme více a dobře investovat. Nebo odstranění ruiny hotelu Máj. Rýsuje se řešení a vyžaduje odvahu, podstoupení jisté míry rizika s podporou většiny zastupitelů. Líbil se mi projekt koupit budovu UJEP pro nové byty. Škoda, že to opozice smetla a nevím, zda to lze vrátit, ale udělám maximum. Stejně tak parkování. Pokud chceme rychle nová parkovací místa, bude to chtít odvahu, risk a podporu většiny. Prostě, nebát se a nekrást.
Přidat komentář