Nově založená galerie OKO, zaměřující se na tvorbu ústeckých fotografů, se nyní obrátila nejen mimo zdejší region, ale dokonce i mimo sféru fotografie jako takové. Nová výstava děl Leo Symona je přístupná do 15. prosince.
Vystavující host LEO SYMON (1956), vlastním jménem Ladislav Gubi, představuje díla, při jejímž vzniku hraje svou roli fotografie pouhého pomocníka, případně jen jako výchozí materiál, který je autorem natolik přepracován, že divák už není schopen předlohu identifikovat. Autorovým hlavním nástrojem je počítač, řada speciálních počítačových programů a technická erudice s jakou je autor schopen aplikovat pro laika neuvěřitelné množství variací motivů. Při tom rozvíjí několik stylů souběžně.
Pro zkušenějšího zájemce o soudobou výtvarnou kulturu pak Symonovy exponáty slouží ke kladení neodbytných otázek. Například: kde jsou hranice mezi volným a užitým uměním, kde je podíl autorské licence a kde tato už končí a kde začíná skryté čarování se sofistikovanými programy, jejichž možnosti jsou asi bez hranic? Další otázkou je, jaké jsou vztahy postomnoderní tvorby a klasickou modernou? Lhostejno, zda jde o výtvarné umění, film, fotografii, hudbu literaturu a podobně.
Leo Symon se dostal k výtvarné činnosti oklikou, přes studium technických oborů. Absolvoval Střední průmyslovou školu v Trnavě (1975),
v Žilině vystudoval tehdejší Vysokou školu dopravy a spojů (1981). Už na střední škole si oblíbil disciplíny jako je matematika, deskriptivní geometrie, perspektiva a technické kreslení. Na to nelze zapomenout ani při pohledu na Symonovy současné výtvarné kreace. Ve všech se skrývá zcela racionální jádro i když na diváka působí autorovy digitální tisky spíše jako projev spřízněný s imaginativní malbou, surrealismem nebo ilustracemi soudobých scifi-novel.
Protikladnost autorovy osobnosti se projevila již na střední škole, kdy se jako mladý student věnoval aktivitám nemajícím zdánlivě nic společného s
technikou ( psaní scénářů pro pásma poezie, scénografii a hudbě). Tyto své zájmy rozvíjel i během vysokoškolského studia. Uvědomujeme si, že i tato Symonova zkušenost s divadelní scénou je přítomna i v jeho vystavovaných pracích a projevuje se v zálibě v efektním osvětlení a ve světelných tricích. Konečně sám svoji tvorbu nazývá „malbou světlem“.
Po studiu se věnoval pedagogické dráze, ale i vlastnímu podnikání, které však ukončuje v roce 2010. Navazuje na svůj trvalý zájem o kreslení počítačem a od této chvíle se této činnosti věnuje naprosto soustředěně. Svou výtvarnou orientací upevňuje osobním kontaktem s několika slovenskými umělci malíři jako Marián Komáček, a Svetozára Ilavský, Od jejichž vlivu se však Leo Symon dosti brzy oprostil; na rozdíl od nich spíše zdůrazňuje konstruktivní složku svých kompozic. Také jeho vyjadřovací prostředky nepocházejí z rejstříku klasického expresionismu.
Zásadním obratem v autorově osobním životě, ale i ve způsobu prezentace své malby je rok 2003, odkdy začíná dojíždět za dcerou do Londýna, kde střídavě žije.
Seznamuje se s fotografem slovenského původu Paulo Minym a zejména s anglickým fotografem Liamem Baileyem. Zřejmě prostřednictvím těchto osobnosti se Symonova tvorba ocitá ve virtuálním světě internetového prodeje , směřovaného mezinárodními internetovými galeriemi především do USA.
I u nás se tento způsob obchodování s výtvarnými díly na dálku začíná také rozjíždět, byť ne v takovém měřítku a takovém standardu technické kvality (vyjímkou je ArtBohemia,). Výstava Leo Symona v Ústí je vlastně autorovou první veřejnou výstavou a na otázky, které jsme v souvislosti s jeho dílem nadhodili, může divák hledat odpověď na výstavě do 15. prosince 2014.
Jan Škvára
Přidat komentář