Český fotbalista a bývalý reprezentant Jiří Jarošík má za sebou bohatou kariéru, posbíral tituly ze čtyř zemí – z Česka, Anglie, Skotska a Ruska. O letošních prázdninách se ujal jako hlavní trenér druholigového Ústí nad Labem, kde sám začínal.
Kdo vás k fotbalu dovedl? Kde jste začínal?
Začínal jsem v Chuderově, spolu s bráchou a tátou, který mě později trénoval. Právě táta nás k fotbalu přivedl.
Zmiňujete Chuderov, máte k němu stále blízko?
Mám, brácha tam dlouho hrál, já když jsem měl občas volno, tak jsem si tam zašel s klukama zahrát. Třeba na Silvestra. Na chuderovském hřišti jsem oslavil i čtyřicítku, kterou mi tam uspořádali. Vztah k Chuderovu mám, pořád tam mám i hodně kamarádů. Jezdíme hrát společně hrát do haly.
Dělal jste v dětství i jiné sporty?
Samozřejmě, byla jich celá řada. Největší učitel byl můj táta, který mě ke sportování vedl, nejen mně, ale i bráchu. Celá naše rodina ráda sportovala. Takže jsme pořád někam jezdili, každý víkend jsme trávili na hřišti, u vody nebo na horách. Hráli jsme tenis, dělali jsme sjezdové i vodní lyžování, házenou, basket. Mě vždycky bavilo sporty střídat. Táta mě navedl na tu správnou cestu, něco mi řekl, ukázal. Často jsem hrál s dospělýma a to byla ta největší škola.
Jste ústecký rodák, jak na léta dětství a dospívání v Ústí vzpomínáte?
Dětství je nejlepší období života pro většinu z nás, takže já na něj moc rád vzpomínám. Měl jsem skvělé rodiče, bezvadnýho bráchu. Měli jsme dobrou partu. Pořád jsme něco společně hráli, scházeli se před barákem. Soutěžili jsme, jezdili jsme na výlety nebo k vodě. Člověk nemá problémy, užívá si to. Rodiče nás vždy ve všem podporovali a za to jim taky patří dík.
Kdy jste se rozhodl, že se fotbalu budete věnovat profesionálně?
Já vlastně celý život postupně kráčel. Začínal jsem v Chuderově, pak jsem šel sem do Ústí, další krok nahoru byly Teplice. Tam už měli tréninkové středisko mládeže a zase to bylo o fous lepší. No a pak jsem byl na mistrovství republiky nejlepší střelec turnaje žáků a tam si mě vybrala Sparta, to mi bylo asi patnáct. Rozkoukával jsem se v Praze, působil jsem v dorostu. A po vojně jsem se zase vrátil do Sparty. Všichni mi svým způsobem pomohli, jak trenéři, tak kolektiv. Já fotbalem hrozně žiju, ale sám bych nic nedokázal. Postupnými kroky jsem se vypracoval.
Jak postupovala vaše kariéra a kde se vám hrálo nejlépe?
Jako kluk jsem snil hrát za Spartu, protože tenkrát byla Sparta nejlepší a nejsilnější klub tady v Čechách. A my jsme jako rodina byly Sparťani. Bylo těžké se tam dostat. Všichni hráči tam dlouho zůstávali. Můj velký sen se mi podařilo překročit a dostal jsem se ven. Všude, kde jsem byl, tak jsem hrál za parádní kluby. Kde byli úžasní fanoušci, kteří na ten fotbal chodili a podporovali nás. Hrál jsem a žil v krásných městech, v Rusku, Anglii nebo Skotsku, ale jedno vybrat neumím.
Máte pocit, že se vám třeba něco ve fotbale nepodařilo?
Ničeho vysloveně nelituji, ale byly nějaké nepovedené kroky. Na ty moc nemyslím, protože na to ani není čas. Teď už dělám trenéra a není důvod se vracet a myslet na minulost. Člověk by se měl zamýšlet, ale já raději žiju momentálním okamžikem, teď se věnuju naplno trenérství. A když se mi něco nepovedlo, tak jsem vždy dostal šanci to zlepšit.
Jak se zrodilo trenérské angažmá v ústecké Armě?
V osmatřiceti jsem skončil fotbalovou kariéru, pak jsem si vzal chvíli na rozmyšlenou a přemýšlel jsem o tom, co dál. Já fotbal miluju a chtěl jsem být zase blízko hráčské kabiny. Žít tím každodenně, s kabinou, s mladými hráči. Nikdy mě nelákalo být manažer nebo vedoucí týmu. Mně se líbilo právě trenérství. A jak jsem byl starší, tak jsem se rozhodl do toho jít. Udělal jsem trenérské zkoušky, licence. Chytilo mě to, dostal jsem šanci. A když jsem teď po pěti letech dokončoval profi licenci, tak jsem si to chtěl někde zkusit. A právě Ústí mi dalo šanci dělat hlavního trenéra.
Jak se na tuto výzvu těšíte?
Těším se moc. Původně jsem uvažoval jít s někým zkušenějším jako asistent. Nedávno jsem dostal radu, ať jdu s kůží na trh, abych se neschovával jako druhý, tak do toho jdu. Zkusím menší klub a uvidíme, jak to dopadne.
Jako hráč jste sbíral tituly nejen v české lize, ale i ve světě. Jaká máte očekávání jako trenér?
Jasně, že jsem nervózní, ale vždy když člověku o něco jde, tak je z toho nervózní. To si myslím, že je dobře. Bylo by hezké něco vyhrát. Není to však jednoduché, jsme v Čechách, máme tu nějaké podmínky, je to nějaká liga, nějaká úroveň. Přiznám se, že jsem si už odvykl, sledoval jsem spíš zahraniční ligy. Ten fotbal mě bavil a ne jen samotný fotbal, ale i ta atmosféra, ty stadiony, ty fanoušci. Ta kultura fotbalu mi v Čechách hrozně chybí. Ale člověk někde musí začít, takže se na práci s mladýma klukama těším.
Budete přísný?
Táta mi vždy říkal, že nemůžu být trenér, protože nebudu přísný, ale myslím, že se mýlil. Nedělá mi problém přepnout do módu přísného nebo zařvat, slyšíte to i na to mém hlasu (smích). Já jsem vždy byl na hřišti lídrem, nebál jsem si brát slovo v kabině nebo na hřišti. A taky jak jsem byl starší, tak jsem byl výraznější, takže to přenesu do role hlavního trenéra, který se nebojí něco říct.
V čem podle vás ústecký fotbal pokulhává?
Jsem tu krátce, ale vnímám, že nám chybí tréninkové plochy a zázemí. Kdo je dnes má, tak má obrovskou výhodu. Nemusí cestoval po celém městě, a má stálé podmínky. Pamatuji starou tribunu, teď je tu nová, která se mi moc líbí. Vždy jde ale něco zlepšit – posilovna, regenerace. Nejvíc ale chybí ty tréninkové plochy. Pro áčko, pro dorost, pro žáky, aby mohli být všichni na jednom místě.
Máte čas i na jiné koníčky než je sport?
Moc jich není. Když mám čas, tak jsem rád, že můžu sportovat sám. Jako sportovci mi to trochu chybí. Vybít se a odpočinout si aktivně. Teď jsem měl rok čas, tak jsem hrál často fotbalové exhibice. Hrál jsem se známými osobnostmi, které mě pak na oplátku pozvali za kulturou. Teď i čtu. Především profesní, trenérskou literaturu.
Jste zadaný? Máte rodinu?
Ano mám rodinu, dvě děti, které mají šest a tři roky. Teď jsem na ně rok měl čas, takže jsem se jim mohl naplno věnovat. Takže jsem si užíval i ty každodenní povinnosti, jako je vozit do školky, trávit s nimi čas, hrát si (smích). Rodina je pro mě relax.
Do Ústí jste se přesunul i rodinou?
Tak napůl. Mám v Ústí dům, kde budu občas přebývat. Rodina ale zůstává v Praze. Děti budou chodit do školy, takže já budu pendlovat. Mám tady pořád mamku a bráchu. Ústí jsem volil i právě proto, že tu mám zázemí a je to blízko do Prahy.
S dětmi to asi moc nejde, ale když už, tak jak rád odpočíváte?
Nejsem ten typ, co si lehne k moři nebo k bazénu, já musím pořád něco dělat nebo hrát. Jenež to se zase pak unavím a nemám pak moc energie na děti. Jsou malé, chtějí lítat a chtějí, aby se jim věnoval. Znáte to (smích). Takže se šetřím pro ně, ale odpočívat musím aktivně.
Přidat komentář