Sólistka baletu ústeckého divadla svou práci miluje, i když jako malá baletkou být nechtěla. Rodilá Slovenka působí v Ústí už sedmou sezonu. Diváci ji mohou vidět například v roli uhrančivé malířky Fridy. Za roli byla nominována na prestižní Cenu Thálie.
Byl to váš dětský sen stát se tanečnicí?
Nebyl, odmalička netancuji. Já vlastně začala aktivně tančit až na konzervatoři v deseti letech. Předtím jsem chodila na jiné kroužky, jako na zpěv, literárně dramatický kroužek nebo na výtvarku. Ale odmalička jsem se ráda hýbala a myslím si, že jsem měla nějaký rytmus v těle a hudební sluch. Ale nikdy jsem na tancování ani na balet jako dítě nechodila.
K umění jste ale měla blízko vždy…
Ano, bavil mě zpěv a hraní. Takže jsem k tomu blízko měla, tak přirozeně. Ale baletkou jsem netoužila být. Nebyl to můj sen a o baletu jsem ani nic nevěděla.
Kdy to přišlo, že jste se rozhodla věnovat se právě baletu?
Rozhodla jsem se těsně před přijímačkami na konzervatoř, ale přemýšlela jsem o tom už dříve, protože můj starší bratr je tanečník (pozn. red. Filip Kvačák tančí v Divadle Dortmund) a on začal navštěvovat konzervatoř dříve. Dost lidí mi tehdy říkalo, že ho budu i já následovat. Nejdřív jsem to odmítala, ale jak jsme chodili na různá představení a na den otevřených dveří, tak se něco ve mně probudilo a já začala toužit být toho součástí. Najednou jsem strašně chtěla zkusit být na tom jevišti. Takže jsem se rozhodla a doma řekla, že chci jít na přijímačky.
A co na to rodiče?
Rodiče nám nikdy v ničem nebránili a myslím si, že je to i potěšilo. Možná byli i trochu překvapení. Třeba dědeček mi často říkal, že půjdu ve stopách bratra a já to dost rázně odmítala, že si půjdou svojí cestou a budu zpívat, ale potom jsem se rozhodla, že do toho půjdu také.
A rodiče mají blízko k umění?
Nemají, o umění se začali zajímat od té doby, kdy jsme začali tancovat. Ale ani my s bratrem jsme se do té doby o umění příliš nezajímali.
Narodila jste se v Piešťanech. Jak se holka ze Slovenska, dostane na sever Čech?
Měla jsem tu dva spolužáky, kteří sem do Ústí šli rovnou ze školy. Já nejdřív působila ve Státní opeře v Banské Bystrici, ale tam nebyl balet. Pak jsem se dozvěděla, že se tady uvolnilo místo, tak jsem se rozhodla jít sem na konkurz. I když jsem si nebyla jistá, jestli jsem v takové kondici, že bych na to měla. Ale já moc chtěla jít někam, kde se tančí i balet. Odvážila jsem se a vzali mě. Takže tu jsem díky těm dvěma spolužákům už sedmou sezonu.
Do Ústí jste se asi i přestěhovala. Jak se vám tu líbí?
Je to asi překvapivé, ale líbí se mi tu moc. Já to tu mám ráda, protože tu mám práci, kterou miluji a to je velké procento toho, proč se tu cítím dobře. Takže hlavně kvůli divadlu. Ale mám tu i spoustu kamarádů, líbí se mi okolí města a příroda. Vím, že Ústí nemá dobré jméno, ale já se tu necítím vůbec špatně. Jsem tu spokojená. Práce, lidé a i místo kde bydlím, vyváží ta případná negativa.
Tančíte nebo jste tančila i jinde než v ústeckém divadle?
Teď jen tady, ale před pandemií covidu jsem několikrát měla možnost dělat představení Louskáčka v pražské Hybernii.
Zmiňujete Prahu. Netáhne vás to pracovně třeba tam?
Uvidíme. Prahu mám velmi ráda, je to mé oblíbené město, ale nevím, jak se to pracovně vyvine.
V ústeckém divadle tančíte v představení Frida. Právě hlavní roli uhrančivé malířky Fridy Kahlo. Dokonce jste byla za tuto roli zařazena do užší nominace na Cenu Thálie. Co jste na to říkala?
Pamatuji si ten telefonát, kdy mi sdělili, že jsem v užší nominaci. Byla jsem hrozně příjemně šokovaná, protože to bylo z ničeho nic. Bylo déle po premiéře, takže jsem to nečekala. Byla jsem velmi potěšená a poctěná.
Jak se vám Frida hraje a tančí?
Mám to představení velmi ráda. Každé je dá se říct jiné, každé má pro mě nějakou hodnotu. Frida je speciální představení. Kromě tance, jen tam i spousta hraní, hodně prostoru na vyjádření pocitů a emocí. Hraje se mi to velmi dobře, vždy se na představení těším. A myslím si, že nám to klape, i co se týče tanečních partnerů a partnerek. A to celé utváří ten pocit, proč se mi to dobře dělá. Se všemi se mi dobře spolupracuje.
Hrajete kromě Fridy i v něčem jiném?
Teď se dlouho nic nehrálo, takže mám pocit, že nehraji. (smích) Ale naštěstí už hrát začínáme a teď aktuálně v říjnu bude Romeo a Julie, kde ztvárňuji Julii. Jinak účinkuji ve všech našich baletních představeních, kde tančím i sbory. A v našem představení Peer Gynt a Carmen, tančím právě Carmen.
Ústečany byste teď pozvala na jaká představení?
Hned 6. října hrajeme Romeo a Julie. Pokud se něco nezmění a my budeme mít možnost normálně pracovat. Ještě během října hrajeme operetu Čardášová princezna a pak ještě Baletní triptych.
Jaké je v Ústí publikum?
Mám zkušenost s vyprodaným divadlem, ale i s tím, že je v hledišti méně lidí. Zjistila jsem, že to někdy není o množství lidí v divadle, ale o tom, jaká je energie. Ono je to navíc vzájemné. Protože my posíláme energii z jeviště a nazpět cítíme odezvu od diváků. Když to je vše vyvážené, když diváci to představení plně vnímají, tak to je poznat.
Lidé z Ústí se na každé představení těší a do divadla a na balet chodí rádi. Teď v červnu, když jsme hráli po dlouhé době, tak to bylo úžasné. Hráli jsme zrovna Fridu, nebylo vyprodáno, protože kvůli covidu byl omezen počet lidí, ale i tak tam ta síla energie byla neskutečná.
Zmínila jste covid. Při čem vás opatření zastihla?
Když to začalo loni v březnu, tak to bylo zrovna krátce po premiéře Fridy a ten den, kdy se zavřela divadla, jsme večer měli hrát třetí reprízu. Pak jsme už jen dva dny trénovali, a nastala tříměsíční pauza. Mně osobně to v první chvíli vyhovovalo, byla jsem po zkoušení a premiéře Fridy unavená. Byla to sice příjemná únava, ale byla. Ale pak ten oddych trval dlouho a nebyla vyhlídka, kdy to skončí.
Měli jste možnost během té doby trénovat?
Nejdříve vůbec. Pak jsme loni v červnu chodili do práce měsíc. Po prázdninách jsme sezonu začali, ale od října jsme zase byli doma. V listopadu jsme pak po skupinkách v povoleném množství chodili na tréninky asi do Vánoc. A od ledna jsme už chodili všichni, protože jsme nastudovali novou premiéru s názvem Baletní Triptych, které se odehrála online. A teď v říjnu bude mít oficiální divadelní premiéru. V období lockdownu jsme vůbec do práce nechodili a mívali jsme online tréninky. Vedení divadla se snažilo udělat maximum, ale bylo to náročné, jako pro všechny.
Online představení. Jak to probíhalo?
Pro nás to byla normální premiéra. Měli jsme generálkový týden a na jevišti jsme hráli se vším, s kostýmy, s líčením. V den premiéry jsme představení odehráli jen před kamerami. Bylo to jiné, protože tam chyběla právě ta energie od diváků. To proč to děláme, pro koho, to nám velmi chybělo.
Přiblížíte nám to představení Baletní triptych?
Skládá se ze tří částí. První Vivaldiho Čtvero ročních období, druhé Debussyho Faunovo odpoledne, a třetí část je Ravelovo Bolero. Vysílalo se to postupně, ale teď určitě doporučuji si to přijít prohlédnout naživo 29. a 31. října. Protože divadlo je prostě divadlo.
Jaký je návrat po tak dlouhé pauze?
Člověk musel nějak udržovat, aby to nebyl takový šok, až zase začne naplno pracovat. I tak je to náročné, protože, i když doma se cvičí, tak je to jiné, než když se začne zkoušet představení. Takže návrat není lehký.
Co vás v nejbližší době čeká zajímavého?
Kromě těch baletních představení, co jsem zmiňovala. Jako je Romeo a Julie a Triptych, tak ještě opereta Čardášová princezna a kolem Vánoc už hrajeme Louskáčka. To by si určitě diváci neměli nechat ujít.
Přemýšlela jste o tom, co byste dělala, kdybyste nebyla tanečnice?
Ano, už mockrát. Odmalička mě to táhlo ke zpěvu a párkrát jsem přemýšlela o herectví. Ale vždy jsem se chtěla v umění pohybovat.
Kariéra baletky není úplně dlouhá. Co pak?
To zatím nevím. (smích) On ten konec může přijít ze dne na den. Já o tom i přemýšlím, ale tím, že nemám jiné vzdělání, než to taneční, tak bych musela něco vymyslet. Baví mě i učit děti. To je jednou z cest, učit děti balet. Ale jestli je to na uživení, nevím.
Jak trávíte chvíle volna?
Učím se španělsky. Je to můj sen umět španělsky mluvit. Ráda chodím i do přírody, jsem s přáteli, ráda si jdu zaplavat. Rodinu mám daleko, takže ty vídám méně, než bych chtěla.
Máte toho volného času dost, abyste to všechno stíhala?
Teď musím říct, že ano. Byly prázdniny, hrálo se méně. Navíc ještě není zatím takový režim, jak před pandemií. Já se snažím moc nad tím nesmutnit a přijmout to, tak jak to je. Volný čas se dá využít na věci, na které pak nebude čas. Ale doufám, že to teď bude stabilnější. Přála bych si, aby se hrálo víc a vrátilo se to do normálu.
Přidat komentář