Ústecká policistka Jarmila Sobecká Halířová je sportovkyní tělem i duší. O tom svědčí i hromada medailí, které má na svém kontě. Ty nejnovější si přivezla ze Světových policejních a hasičských her ve Winnipegu, kde hned ve třech závodech dokázala převálcovat všechny soupeře.
Letos jste se zúčastnila Světových policejních a hasičských her v kanadském Winnipegu. Jak vás napadlo, že pojedete? Musela jste nějak nominovat?
Manžel jezdí na tyto hry pravidelně. Loni mě vzal poprvé sebou do Rotterdamu, kde jsem získala zlatou medaili v půlmaratonu. Moc jsem si přála odletět i do Kanady. Snažili jsme se sehnat peníze pro nás oba. Zúčastnit her se může každý policista a hasič na svoje náklady a ve svém volnu.
Kolik účastníků z kolika zemí tam vlastně bylo?
Osm tisíc účastníku z šedesáti zemí.
Všichni z výpravy Ústeckého kraje byli velice úspěšní. Vy sama jste brala tři zlaté. Prozradíte, v čem jste závodila?
Loni jsem běžela půlmaraton a dost jsem se nadřela. Protože běhám přes třicet let, nohy už mám dost opotřebované, tak jsem se zaměřila na atletický ovál. Získala jsem ve třech běžeckých disciplínách zlaté medaile. Konkrétně šlo o první místa v závodě dva kilometry steeplechase, což je překážkový běh, pět kilometrů krosový závod, takzvaný cross country a pět kilometrů běh na tartanovém oválu.
Počítala jste s medailemi, když jste na hry jela?
Trénovala jsem natolik, že jinou variantu než medailové umístění jsem si nepřipouštěla. Na hrách se mi líbí, že opravdu závodíte se svou věkovou skupinou a nepletou se vám tam mladé holčiny.
Jaké jste měla pocity, když jste získala zlato?
Euforie, nadšení, že jsem splnila to, s čím jsem na hry odjela. Závazek byl i vůči Ústeckému kraji, který nám na hry značně přispěl. Poté jsem si už každý další závod užívala.
Máte v plánu vyrazit i další Světové policejní a hasičské hry? Už víte, kdy a kde budou?
Určitě s účastí počítám, pokud budu zdravá, rodina a psi zajištění, odletíme s manželem spolu. Hry se konají vždy konec července a začátek srpna – zhruba 14 dní, příští se budou konat v USA, Birminghamu.
Stihla jste si prohlédnout Winnipeg? Zaujalo vás tam něco?
Odletělo nás tam šest, pět hasičů a já policistka. Všichni jsme se navzájem podporovali a doprovázeli na sportoviště. Volný den, kdy nikdo žádnou disciplínu neměl, byl jen jeden. Winnipeg není vůbec hezké město. Potulovali se tam bezdomovci, feťáci, špína. Symbolem her byli lední medvědi, kteří zdobí i místní ZOO. Jinak v podstatě nebylo o co stát. Naše sportoviště byly zhruba 20 kilometrů od centra Winnipegu a tam tedy bylo nádherně.
Kromě běhu se věnujete i canicrossu. Co to je vlastně za sport?
Canicross je běh se psem. Psa máte uvázaného pružným vodítkem na opasku – sedáku a běháte s ním v přírodě. Běh a psi jsou moji celoživotní součástí, proto je pro mě canicross sport číslo jedna.
Kolik psů máte, nebo si je půjčujete?
Psů máme doma pět. Tři ohaře, dva malé teriéry. Psy jsem si půjčovala na úplně samém počátku, což bylo v roce 2003, když jsem měla srnčí pinče. To proto, abych si vyzkoušela, jaké to je běhat s velkým psem a o kolik budu rychlejší. Na svém prvním Mistrovství Evropy jsem měla půjčeného poloslepého ohaře Otíka a byla jsem s ním na 5. místě. Věděla jsem, že potřebuji svého velkého psa a bude to ještě lepší.
Jste velice sportovně založená, jak se vyvíjela vaše kariéra?
Běhala jsem v podstatě vždycky. Nic jiného totiž neumím – nelyžuji, nebruslím, neplavu. Když k nám na základku přišli vybírat talenty na sportovní školy, mě nevybrali. Přesto jsem závodila takové ty přebory škol, kde jsem se umísťovala na předních místech. Pamatuju si, jak za mnou přišla paní trenérka Hájková, která trénovala děti na sportovní základní škole, zda bych nechtěla na tuto školu přejít. Od 7. třídy jsem již atletka běžkyně (smích). Zpočátku žádné výrazné úspěchy nebyly. Vše se změnilo nástupem na Sportovní Gymnázium v Jablonci nad Nisou, kde si mě na přijímačkách našel trenér Drbohlav a ten ze mě udělal během roku „hvězdu“. Nejsem typ, co si chce vyzkoušet různé sporty, adrenalin… Já celý život jen běhám, výsledky a úspěchy byly a jsou už jen bonus k tomu.
Pracujete jako policistka. Jak jste se k tomu dostala a na jaké pozici?
Než jsem šla k policii, měla jsem vystudované gymnázium a jen těžko jsem sháněla práci. U policie sloužil již několik let bratr a mě to v tu chvíli přišlo jako možnost mít stabilní zaměstnání s budoucností. Nyní pracuji na Krajském ředitelství policie Ústeckého kraje jako vrchní inspektor. U policie sloužím přes 20 let.
A neměnila byste?
Prozatím jsem spokojená. Mám dvaceti čtyř hodinovou pracovní dobu. V době volna se mohu věnovat dopoledne sobě, psům a odpoledne domácnosti a rodině.
Čím jste chtěla být jako malá holka?
Veterinářkou.
Manžel je také sportovně založený, je úspěšný zápasník. Ale co děti, mají blízko ke sportu?
Máme dvě dcery. Obě začínaly ve školce s tanečky na ZUŠ Chabařovice a postupně nabalovaly kroužky další. Kateřina – flétna, trubka, zpěv, umělecký tanec, disco a atletika. Tereza – ukulele, zpěv, výtvarka, keramika, umělecký tanec a atletika. Vše je na nich, ale jakmile se už na něco přihlásí, chodit musí. Kateřina loni nastoupila na Sportovní Gymnázium v Jablonci.
Jste Moravačka, bydlíte v Chabařovicích. Máte to na severu Čech ráda?
Jsme rození Moraváci. Já z Frýdku – Místku, manžel z Ostravy. Seznámili jsme se v Praze. Po rozvodu rodičů se mamka s námi vrátila k rodině do Ústí nad Labem. Mně se strašně moc líbilo v Jablonci. Dříve v Ústí potkat běžce bylo v podstatě nemožné, v Jablonci sportoval snad každý. Kolem Ústí mám naběhané trasy a na těch mých místech se mi fakt líbí. Chabařovice jsou třešničkou na dortu. Miladu máme za barákem, z domova mohu až na Střížovický vrch, Milešovku a pořád přírodou. Ale kde je v Ústí jaký obchod, hotel, úřad, v tom tedy pokulhávám. Můj záchytný bod je Obchodní dům Labe (smích).
A máte zde nějaká oblíbená místa, ne na běh, ale třeba jen na procházky?
Ono to u mě s tím souvisí. Nejdříve si tratě projdu a poté na stejných místech běhám. V Ústí jsme bydleli v Krásném Březně, takže tam vše směr Žežice, Blansko, Radešín, Arnultovice… V Chabařovicích vyhrává Milada po horních cestách, nepohrdneme procházkou od nás na Střížák. Nikoho nepotkáváme, což mi s naší psí bandou vyhovuje.
Jak vlastně ráda odpočíváte? Aktivně nebo si umíte lehnout na gauč před televizi?
K psychické pohodě potřebuji ranní procházky se psy, běhání, venčení psů v útulku. Odpoledne vozím dceru na kroužky, nákupy, domácnost, zahrada. Jakmile si ale sednu do křesla, už nedělám nic. Uvařím si čaj a koukám na televizi.
Prozradíte vaše sportovní plány do budoucna?
Chci se více věnovat závodům se psy – canicrossu – chci ještě jednou získat medaili na nějakém mistrovství – republiky, Evropy, světa. Počítám také s účastí na dalších Světových policejních a hasičských hrách.
Přidat komentář