Talentovaný ústecký lezec Jan Štípek je na skalách a lezeckých stěnách jako doma. Přestože je mu teprve patnáct let a nedávno začal studovat na střední škole, už se může chlubit prvenstvím v Evropském poháru a titulem evropského šampiona. Před sebou má ale další mety. Chce se stát mistrem světa a zazářit na olympiádě.
Co je vlastně sportovní lezení, kterému se věnujete?
Sportovní lezení se rozděluje na tři disciplíny obtížnost, boulder a rychlost. Rychlost je patnácti metrová cesta, která se od roku 2009 nemění a dokážou se na ní dávat světové rekordy. Jde vlastně o to, kdo jí vyleze nejrychleji. Jedná se o lezení po kamenech či masivech do zhruba do pěti metrů bez zajištění lanem. Máte označený start, zónu, což je půlka boulderu a Top, konec boulderu. A podle toho se potom určuje pořadí. A obtížnost je 15 až 20 metrů vysoká stěna lezete s lanem a cvakáte si jistící body takzvané presky a tady se určuje pořadí podle toho, jak daleko dolezete.
Jaký je rozdíl mezi lezením sportovním a tím na skalách?
Lezení na skalách je jiné v tom, že tam nemáte chyty, které si můžete prohlédnout přesně. Takže musíte na skalách dost přemýšlet, hlavou přehodnotit různé bety, což způsob jak cestu vylézt. Ve skalách je ještě jeden dost významný rozdíl, a to ten že na stěně máte presky pořád stejnou vzdálenost od sebe, většinou je to metr a půl. Na skalách to může být ale více, klidně i pět metrů. My z Ústí nad Labem máme kousek od sebe Labské pískovce nebo Tisou, a tam je to extrém, třeba až dvacet metrů.
Kdy jste s lezením začal? A nelákal vás i jiný sport?
S lezením jsem začal v šesti letech, v roce 2014, na Hudy lezecké stěně v Ústí nad Labem, kde jsem začal chodit do kroužku k Petru Brožovi a později i k Editě Vopatové. Vždycky mě lákal basketball nebo nějaký bojový sport, ale i cyklistika díky mému dědovi, který byl pro mě velkou oporou a motivací ve všech sportech. Dovolil bych si říct, že bez něj bych neměl takovou lásku ke sportu, jakou mám teď.
Jaké je Ústí prostředí a zázemí pro sportovní lezení?
Moje domovská stěna Hudy Ústí nad Labem se postupem času stále zlepšuje. Nedávno postavili velkou boulderovku. A protože si tam můžu i bouldery stavět, tak je pro mě velmi dobrým prostředím pro trénink. Je tam velký campus, což je taková dřevěná konstrukce, na kterém také vlastně taky trénuji. Dobrá je i lanová stěna, jen ta už mi nestačí obtížností. Takže, pokud jste z Ústí a chcete začít třeba lézt, tak tuto stěnu mohu doporučit.
Co na to říkali rodiče? Nebáli se o vás?
Rodiče byli rádi, že mě začal bavit nějaký sport, ale pravdou je, že se mamka o mě ze začátku docela dost bála. Postupem času si tak nějak zvykla. Táta ten byl s tím v pohodě. Jen když jdu lézt do Tisé, tak mu šedivějí vlasy, z některých odlezů v cestách, které lezu.
Jak moc je vlastně tento sport populární?
Lezení zpopularizoval v posledních letech především Adam Ondra. Takže nyní lezení začíná znát stále více lidí, což mě jako lezce těší.
Lezení je zábava nebo byste se mu chtěl věnovat na profesionální úrovni?
Samozřejmě se chci lezení věnovat na profesionální úrovni. K tomu pomalu směřuji už teď. Tím ale chci říct, že mě to pořád baví. Myslím, si, že abych byl nejlepší, tak pořád v tom musím i najít tu zábavu. A to se mi daří. Například společné tréninky s kamarády, různé výjezdy do hor. Prostě pro mě není to lezení jenom sport, ale i životní styl.
Jak je složité se ve sportovním lezení prosadit a udržet?
Je to docela těžké. Prosadit se do té úplné topky chce hodně úsilí, tréninků a to nejenom lezeckých, ale i strečink či posilování.
Dá se tímto sportem vůbec uživit?
Sportovním lezením je opravdu těžké se uživit, když tomu nevěnujete opravdu maximum, tak je to prakticky skoro nemožné. A i když tomu to maximum dáváte, pořád nemáte jistotu, že se nějak uživíte. Ale jsou tu varianty jako různé tréninky nebo kurzy a tím už se uživit dá.
Kolik času věnujete tréninku? Kde vlastně trénujete?
Týdně trénuji zhruba 24 až 28 hodin. Trénink není ale jenom lezení, je to i strečink, posilování, běhaní. Osobně trénuji prakticky po celé Evropě. A to proto, abych nelezl pořád stejné cesty. Takže musím jezdit a zkoušet nové chyty a cesty od různých stavěčů.
Co strava? Dodržujete nějakou speciální?
Běžně žádnou speciální stravu úplně nedodržuji. Nejím sladké a před závody jím buď jídla od AdventureMenu nebo převážně nějaké těstoviny.
Co pro vás znamená lezení? Co by správný lezec měl mít a ovládat?
Pro mě je lezení koníček, zábava, životní styl a jednou bych se tím taky chtěl živit. Správný lezec toho musí umět opravdu dost. Měl by umět ovládat dobře svoje tělo, mít sílu, techniku v nohou, dynamiku a velmi dobře srovnanou hlavu. Jak ve skalách, tak i na závodech. Aby dobře si cestu přečetl, nebyl nervózní a myslel opravdu jenom na to lezení.
Jaký máte lezecký vzor a co je váš velký cíl?
Mým vzorem je francouzský lezec Mejdi Schalck, s kterým, mi přijde, že máme dost podobný styl lezení. Mým největším cílem je výhra na mistrovství světa v kategorii muži a to jak obtížnost, tak i boulder a samozřejmě dostat se na olympiádu. A taky už se nechci nechat porazit Japonci jako na mistrovství světa, kde jsem byl čtvrtý za třemi lezci z Japonska (smích).
Nenapadlo vás někdy, že byste s tím chtěl takzvaně seknout?
Nad tímhle jsem popravdě ani nikdy nepřemýšlel, ale měl jsem, asi pět let zpátky, jedno období, kdy jsem asi měsíc do toho nebyl tak zapálený. To jsem, díky rodičům, překonal. Teď bych si nedokázal bez lezení můj život představit.
Letos jste zase sbíral úspěchy, jakých si nejvíce ceníte?
Já si nejvíce cením výhry mistra Evropy v obtížnosti i v boulderu a zároveň jsem vyhrál celkový Evropský pohár v obou disciplínách. Čtvrté místo na Mistrovství světa bylo pro mě trochu smutné, ale taky jsem za něj rád.
Určitě jde o fyzicky náročný sport, ale co finančně?
V tomhle ohledu to je taky opravdu náročné. Jak kvůli cestování, tak i vybavení, které je taky dost drahé. Moji sponzoři se mi snaží maximálně pomáhat, za což jsem opravdu rád, ale pořád toho dost musí platit rodiče.
Věnujete se sportu, který není úplně běžný. Jak vaše úspěchy vnímají spolužáci, kamarádi?
Jelikož jsem od malička vyrůstal v lezeckém světě, tak mám kamarády prakticky jenom z lezení a můžu říct, že jsem si lepší lidi okolo sebe nemohl přát. Na závodech mě motivují a dodávají sílu, a některé zprávy od nich, že by chtěli být jako já, jsou pro mě asi jedna z nejlepších odměn, kterou můžu dostat. A spolužáci, jelikož jsem teďka na nové škole na zdravotním lyceu na VOŠZ a SŠZ Palachova, tak se moc dlouho neznáme, ale taky to berou velice kladně.
Není náročné skloubit školu a tréninky?
Je to dost náročné, protože mi nezbývá moc času na učení, ale škola mi dost pomáhá, za což jim velice děkuju. Mám individuál, protože mám kvůli lezení za rok dost zameškaných hodin.
Když máte volno, jak rád odpočíváte?
Já mám asi nejraději odpočinek s rodinou nebo ve wellness, občas si taky zahraju nějakou hru.
Přidat komentář