Čím jste chtěli být jako děti? Kosmonautem, popelářem, archeologem, nebo cestovatelem? A podařilo se vám to? Většina lidí u toho, co je bavilo jako děti, nezůstane. Jiřímu Bálkovi se to povedlo. Od dětství ho zajímala příroda a přírodověda ho dodnes živí. Jako kameraman a přírodovědec v jedné osobě projel Jižní Afriku, Indonésii, Kostariku, Mexiko, Malé Antily, Madagaskar a další místa. Jeho jméno najdete ale i v titulcích večerníčků Václava Chaloupka. A od března také na dveřích kanceláře ředitele ústecké zoo.
Jak se člověk z průmyslového Ústí dostane ke zkoumání a filmování exotické přírody?
Možná je to právě tím, že jsem z průmyslového města. Od mala jsem k přírodě tíhnul a chodil jsem na louky za městem pozorovat ještěrky, hmyz, ptáky, hraboše, žáby. Pak asi v deseti letech jsem se rozhodl, že svůj zájem zúžím na herpetologii, tedy plazy. Měl jsem obrovské štěstí, že tenkrát v ústecké zoo působil známý herpetolog Petr Voženílek, který byl takovým mým učitelem. Také jsem díky němu začal i více chodit do zoo, jako středoškolák jsem pomáhal při víkendových službách na pavilonech, kde jsem nakonec i šest let pracoval.
Jak jste se dostal k přírodě a zvířatům, už víme. Teď ještě jaká byla vaše cesta ke kameře?
Začal jsem jako samouk nejprve fotografovat a pak natáčet na amatérskou filmovou kameru. Zpočátku to byl vedle přírody jen koníček. Po revoluci jsem se dostal jako kameraman do zpravodajství České televize. Odtud mě pak kamarád Josef Formánek přetáhnul do cestovatelského magazínu Koktejl, pro který jsem točil videa. Po několika letech práce v Koktejlu jsem se úplně osamostatnil. Zařídil jsem si své televizní studio a začal se živit svými koníčky: přírodou a natáčením – točím hlavně přírodovědné pořady.
Pojďme se vrátit k té televizi. Ve vašem životopise plném přírody působí zpravodajství skoro rušivě.
Pro mě to byla obrovská škola. Každý den jsem točil něco jiného. Je to práce hodně pestrá, člověk se musí naučit velice rychle rozhodovat, co a jak točit, a stále být připravený na různé situace. Na druhou stranu mne štvalo, že to bylo takové splachovací. Jeden den se něco natočí, večer se to odvysílá a tím jako by se to spláchlo. Už to není. A druhý den se jede zase nanovo.
Prostě není nic staršího než včerejší zprávy…
Právě. A mně chybělo něco trvalejšího. Proto jsem chtěl jít dál, točit přírodovědné dokumenty. Musím ještě říct, že jedním z impulzů pro můj odchod z televize byla i zkušenost s natáčením ve válečné Bosně. I díky téhle zkušenosti jsem si uvědomil, že nechci točit ošklivé věci, že bych chtěl dělat něco pěkného, pozitivního. Něco, co lidi potěší.
V souvislosti s vaším natáčením za sebou máte celou řadu přírodovědeckých expedic. První byly už v devadesátých letech. Vůbec si neumím představit, jak se taková expedice pořádá.
S kamarády jsme tvořili skupinu přírodovědců, kde jsem byl já, pak entomolog, botanik, jeden čas i osteolog, a vždycky jsme toužili jet na nějakou expedici. Za komunistů to moc nešlo. Doufali jsme, že nás třeba někdo na nějakou expedici pozve, ale když nám došlo, že nepozve, tak jsme si expedici začali připravovat sami. Toužili jsme jet na Madagaskar, ale to se nám kvůli penězům hned napoprvé nepodařilo. Naše první expedice proto byla do Mexika, ale už rok nato jsme vyrazili na Madagaskar. Ten mě nadchnul, od té doby jsem tam byl ještě několikrát a dnes tam jezdím už jako průvodce.
Jak taková expedice na Madagaskaru vypadá? Co se tam dělá?
Ty první dvě expedice byly po odborné stránce velice pečlivě připravené. Měli jsme projekt na prozkoumání málo známé lokality trnitého buše na jihozápadě Madagaskaru. Trnitý buš je velice zvláštní společenstvo, vypadá jako z jiné planety. Vyskytují se tam zvířata a dokonce i celé čeledě rostlin, které se nikde jinde nenajdou. Zkoumali jsme tam území, které se jmenuje Hatokaliotsy a o němž se vlastně pořádně nevědělo, co tam roste a žije. Díky tomuto projektu jsme dostali sponzorsky letenky od Air Madagascar, což byla úžasná pomoc, protože tenkrát byla cena jedné letenky na Madagaskar 90 tisíc korun.
A jaké byly výsledky expedic?
V první řadě bylo díky nám Hatokaliotsy vyhlášeno chráněným územím. O madagaskarských expedicích jsme publikovali řadu článků v odborných časopisech, připravili jsme spoustu výstav, přednášek, publikací. Madagaskarem se vlastně zabýváme pořád. Kolega entomolog se vrhnul na studium kultury tamních obyvatel a vydal například madagaskarské pohádky v češtině.
Jak se na Madagaskaru domluvíte?
Více než úřední francouzština mi je bližší malgaština. To je takový velice květnatý jazyk. Například výraz zoo se v malgaštině řekne „saha misy bibidia hojenren´ny mpitsangantsangana“. Ale je mi příjemná, tak se snažím pochytit alespoň základy a domlouvat se s ní. Ono je to vždycky lepší mluvit s místními jejich řečí, protože to otevírá dveře do duše.
Co obyvatelé Madagaskaru? Jací jsou?
Tam jsou bezvadní lidé. Zabít nás tam chtěli jen jednou. (smích) Při druhé expedici se nám stalo, že nás na místě, kde jsme se utábořili, obklopili domorodci s oštěpy. Nechápali jsme, co chtějí, a tak náš madagaskarský řidič s nimi odjel naším autem za jejich náčelníkem. Když se nám zdálo, že řidiče ani auto už nikdy neuvidíme, řidič se vrátil a vysvětlil nám, že mezi místními domorodci se traduje, že bílí lidé uřezávají jejich ženám hlavy. Domorodci to tedy přijeli udělat dřív nám, než se do řezání pustíme my. Naštěstí se všechno vysvětlilo, řidič zdůraznil, že jsme pod ochranou vlády, a tak si na nás netroufli. To bylo ale jen jedno takové nedorozumění. Jinak Malgašové jsou velmi příjemní, milí a otevření lidé.
Nejezdíte jenom na Madagaskar. Byl jste i v Jižní Africe, v Latinské Americe, na Mauriciu, v Indonésii…
Něco z toho jsou expedice, někam jsem jel jenom natáčet. Z těch expedičních cest bych jmenoval třeba Kostariku. To byla cesta zaměřená jenom na hady, byli jsme tam dva měsíce a za tu doby jsme tam našli 58 druhů hadů. Poslední dobou jezdím často do Afriky kvůli nosorožcům. Před šesti lety jsem totiž začal spolupracovat se zoo ve Dvoře Králové, která je významným chovatelem nosorožců, a to tak úspěšným, že si je může dovolit vysazovat zpátky do přírody, do míst, kde byli pytláky vyhubeni.
Vaší asi nejsledovanější prací jsou večerníčky Václava Chaloupka o medvídcích, vlčích brášcích, o Vydrýskovi a dalších. Jak jste se k natáčení zvířecích příběhů dostal?
My se s Vaškem známe už z dob, kdy jsem pracoval v ústecké zoo a on v plzeňské. Pak jsme se znovu potkali v České televizi, kde jsme spolu dělali například seriál o štěňatech. Intenzivnější spolupráce začala až později, v roce 2000, kdy jsme natočili večerníček Méďové 1. Od té doby jsme spolu udělali více než 150 dílů různých večerníčků. Nejdelší byli Méďové na cestách. Ti se točili rok a půl. Ke konci už byli medvědi opravdu velcí a měli jsme trochu obavy, jak to dotočíme. Nakonec se to podařilo, i když v závěru nám medvědi rozkládali i přívěs, ve kterém jsme je vozili.
Jak se vůbec pohádky, kde hlavní a skoro jediní herci jsou živá zvířata, točí?
Tak scénář píšou především zvířata. (smích) Samozřejmě nějaká představa je. Zvířata pak dáváme do různých situací, do různých prostředí a tam už je necháváme, aby se chovala, jak je jim to přirozené. Zvířata nemají žádnou drezúru. Je to postavené na tom, že Vašek je vychovává od mláďat, a ona ho proto považují za svoji mámu.
Prvního března se docela výrazně změnil váš profesní život. Z filmaře-přírodovědce na volné noze jste se stal ředitelem zoo v Ústí nad Labem. Od doby, kdy jste tam pracoval, jste jistě nasbíral spoustu zkušeností. Jak je chcete v nové funkci zúročit? Jaké změny chystáte? Chcete například zachránit lachtany?
Ústecká zoo je pro mne srdeční záležitostí. Odmalička jsem tam rád chodil, vlastně jsem v ní vyrůstal, jako středoškolák jsem tam pak pomáhal ošetřovatelům na různých chovatelských úsecích, zejména v exotáriu. A bylo to i mé první zaměstnání, o němž jsem si myslel, že bude na celý život. Okolnosti mne pak sice zavály jinam, ale dění v zoo jsem stále sledoval. Zkušenosti z cest po světě a z natáčení projektů jiných zoologických zahrad mi daly potřebný nadhled. Pokud bychom měli sepsat vše, co je nutné řešit v ústecké zoo, vydalo by to na samostatný článek. Důležité je stabilizovat kolektiv pro rozvoj zoo zapálených pracovníků, nastavit jasná pravidla fungování uvnitř organizace, optimalizovat hospodaření, řešit problém parkování, zrekonstruovat zchátralé pavilony a budovat nové expozice. Musíme zpříjemnit návštěvnické prostory a v souladu s mou koncepcí vytvořit oázu exotiky v průmyslovém městě. Je třeba vytvořit chybějící generel rozvoje zoo.
A co ti populární lachtani?
Jako záchranu lachtanů si nepředstavuji pobyt samotného jedince v nevyhovující ubikaci. To bychom se vraceli do dávných dob menažerií. Moderní zoo je už úplně jinde. Musí nám jít především o potřeby zvířat. Lachtany jako sociální zvířata můžete chovat jen ve skupině a v dostatečně velkém prostoru. Pro ústeckou zoo by to znamenalo vybudovat zcela nový pavilon (a na jiném prostorově vyhovujícím místě) za cca 55–60 milionů korun. Přitom je kvůli nedostatku financí ohrožen chov slonů, nosorožců, čeká nás rekonstrukce bornejského pavilonu, exotária… Se zoologickým oddělením pracujeme na řešení, jak zajímavě využít stávající bazén po lachtanech. Pokud naše plány vyjdou (což bude jistě trvat více měsíců), věřím, že návštěvníci rozhodně zklamáni nebudou.
Profil:
Narodil se 12. 2. 1965 v Ústí nad Labem. Vystudoval gymnázium, pomaturitní obor chovatel cizokrajných zvířat, biologii na UJEP a zoologii na PřF UK Praha. Pak pracoval v zoo Ústí n. L., odkud odešel do zpravodajství ČT. Poté pracoval v magazínu Koktejl. Od roku 2001 má vlastní televizní studio, které natáčí přírodovědné a cestopisné dokumenty a reportáže. Spolupracuje i se všemi velkými českými televizemi. Od 1. března 2015 je ředitelem ústecké zoo. Žije v Tisé.
Moje nej:
Číslo: 11
Jídlo: rád poznávám exotická jídla politik: mezi dnešními si bohužel nevyberu
Hudba: ta, která se dobře poslouchá, potěší a dobře naladí
Záliba: cestování, příroda, fotografování
Citát: Teprve láska ke všemu tvorstvu učinila z člověka lidskou bytost (Albert Schweitzer)
Přidat komentář