Třicet čtyři let zpívala Věra Páchová v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. Má za sebou několik desítek rolí nejen v Ústí,¨ale třeba i ve Státní opeře v Praze. Sešli jsme se s ní v jedno slunné dubnové dopoledne, abychom se jí zeptali, jak se jí bez opery vede.
Už rok nejste v divadle. Stýská se vám?
Ne.
Opravdu?
Opravdu. Stále mám koncerty, takže když si chci zazpívat, pořád možnost mám. A hlavně se mi nestýská po tom prostředí, které v divadle momentálně panuje. Je pro mě velká úleva, že tam nemusím. Odstartovala jsem úplně nový život, od nuly. Otevřely se mi obrovské možnosti dělat to, co mě baví. Mohu si rozvrhnout svůj čas, určit si, kde a kdy budu, s kým se potkám. Úplná paráda. A s lidmi z divadla, se kterými se chci vidět, s těmi se vídám i nadále. Dcera úplně zajásala, protože má dvě děti a žije na Moravě: Sláva, babička je volná! A co se týče profese, už jsem si svoje odzpívala. Mě už by nic velkého nečekalo. Kdybych zůstala, už bych jen paběrkovala na drobných rolích. Skutečně, takhle je mi dobře.
Takže se necítíte být „zapšklou bývalou zaměstnankyní“, jak vás po vašem vystoupení na únorovém jednání městského zastupitelstva nazval zastupitel Pavel Dlouhý?
Vyjádření pana Dlouhého jsem moc nepochopila. Moje připomínka se týkala výměny vedení divadla, o které se mluví. Řekla jsem, že jestli k výměně dojde, mělo by se to udělat tak, aby se působení starého a nového vedení překrývalo. Aby se ti, co přijdou, mohli rozhlédnout a v klidu divadlo převzít. Protože si neumím představit, že člověk, který ví, že bude odcházet, bude s velkou vehemencí chystat novou sezónu. Moje připomínka nebyla osobní. Mně to už může být jedno, už rok v divadle nejsem. Ozvala jsem se, protože divadlo dobře znám, mám ho ráda a chtěla bych, aby fungovalo.
Dočetla jsem se, že původní¨profesí jste učitelka a ke zpívání jste se dostala až v dospělém věku. Je to vážně tak?
Ano, jsem kantorka. Mám filozofickou fakultu v Olomouci, hudební výchovu a němčinu. Po absolutoriu jsem nastoupila tady v Ústí na gympl do Jatečky. Když jsem se po dvou mateřských do školy vracela, přesvědčil mě kolega, že bych měla zkusit jít do divadla do sboru, že tak budu mít více času na děti. Mívali jsme ve škole nulté hodiny od sedmi, a se dvěma malými dětmi to bylo hlavně v zimě dost tristní. Proto mi kolega řekl: „Zkus to aspoň na dobu, kdy budou děti malé. V divadle se začíná zkoušet v deset, to znamená, že děti můžeš dávat do školky v klidu až na osmou, odpoledne s nimi můžeš být doma a večer, až půjdeš do divadla, s nimi bude manžel. Navíc mášdva měsíce prázdnin stejně jako ve školství.“
Tak jste to zkusila….
Tím, že jsem byla hudebník a věnovala jsem se zpěvu už dřív, řekla jsem si, proč ne. Manžel mě taky podpořil. Šla jsem platem dolů, samozřejmě. Mysleli jsme ale, že budu v divadle jenom pár let, než děti vyrostou. Začala jsem ve sboru, ale pak jsem začala¨dostávat i sólové příležitosti a úplně jsem tam uvízla. Zjistila jsem, že ani rodině to nepřekáží. Naopak. Rodina mi fandila.
To je docela legrační. Pro někoho může být dráha operní zpěvačky cíl, na který se mnoho let připravuje, studuje. A vy jste se jí prostě stala, abyste nemusela dávat děti brzo do školky.
Ano a měla jsem díky tomu vlastně lehčí situaci. Nemám vystudovaný operní zpěv, a neměla jsem tedy kam spadnout. Ze sboru jsem se pomalu dostávala výš a výš až k hostování na různých scénách a v zahraničí. Lituju lidi, kteří¨vystudují konzervatoř nebo AMU a pak nedostanou angažmá a třeba si ani nezazpívají. Pro mě ten profesní život nebyl cíl, ale zábava. Já jsem si do divadla chodila odpočinout od dětí, nebo se večer vyblbnout. Proto jsem se nikdy neprožívala. Takže pohoda.
Měla jste do doby, než jste začala vystupovat v divadle, vztah ke klasické hudbě?
Určitě, protože jsem asi 13 let hrála na housle, na LŠU jsem hrála ve školním orchestru. Tím, že jsem absolvovala hudební výchovu a vyhrála jsem některé pěvecké soutěže v rámci fakult, tak jsem do toho pomalu dozrála. Hudba byla vždycky můj koníček.
Jaká je vůbec hudba vašeho srdce?
Romantika. Italská opera Verdi, Puccini. I když mi teda Puccini v podstatě nic nenapsal, jeho opery miluju. Nejvíc ráda mám asi Toscu. Je to komplexní, jasný příběh. Verdi je má leckdy zamotané, ale je fakt, že pro diváky je Verdiho hudba asi přístupnější než Puccini.
Posloucháte klasiku i ve volném čase?
Můžu říct, že operou a klasikou se ve volném čase nijak zvlášť nezabývám. V autě nám pravidelně hraje Country rádio. Jinak naši oblíbení jsou Nohavica, Radůza, Klus a hudba tohoto směru.
V roce 2012 jste se dostala do širší nominace na Thálii zaAzucenu v Trubadúrovi. Byl to pro vás vrchol vaší kariéry? Nebo za zásadní považujete jiné role?
U Thálie bylo příjemné, že si mě všiml někdo z venčí. Ale určitě jsem k tomu cíleně nesměřovala: teď zabojuju, abych mě bylo někde vidět. Pro mě nikdy nebylo rozhodující, jak je role velká, ale v jaké vznikala atmosféře. Sebevětší role, která by vznikla v nepříjemné atmosféře, se špatným režisérem a prapodivnými kolegy, by mě neoslovila. I kdyby to byla prezentace nevímjaká. Třeba strašně ráda vzpomínám na Gianni Schicchi a Plášť. Tohle představení jsem milovala, protože bylo geniální scénicky, výborně udělané od režiséra, skvěle odvedené od orchestru. A i když jsem tam měla sice dvě, ale menší role, vždycky jsem se na to představení strašně těšila. Pak jsou představení, kde si někdo může říct velká role, to musí být teda něco, ale odzpíváte to a nic. To byla třeba Ježibaba v té poslední ústecké inscenaci. Tu jsem nesnášela. To jsem šla útrpně odzpívat, ale srdečně to se mnou neudělalo vůbec nic. Takže skutečně to u mě není o velikosti role.
Zpívala jste nejen v Ústí, ale i v Liberci, v Praze a také v zahraničí. Dostala jste někdy nabídku na stálé angažmá jinde než v Ústí?
Odrazový můstek pro mě mohla svého času být Státní opera v Praze, kde mi nabízeli stálé angažmá. Ale odmítla jsem to. Hostovat kdykoli, ale nastálo ne. Manžel měl v Ústí dobré zaměstnání, které ho zajímalo, děti se dobře chytily ve škole, nebyl jediný důvod odcházet. Myslím, že jsem udělala dobře, protože jako jedna z mála jsem vydržela zpívat do vysokého věku. To by se mi v Praze nestalo. Možná jsem se mohla na krátkou dobu dostat někam dál, ale určitě jsem zpívala o deset patnáct let déle než kolegyně v Praze.
Pocházíte z Olomouce, kde jste i studovala. Jak jste se vlastně dostala na sever?
Když jsme na filozofii absolvovali, dostali jsme soupis volných míst. Manžel je chemik, tak jsme vybírali místo, kde je chemie. V úvahu tehdy připadal Přerov a Ústí. Zvítězilo Ústí.
Přijít v sedmdesátých letech z prosluněné Hané na sever Čech, to musel být docela velký šok?
Pamatuji se, jak za námi tehdy přijela maminka. Bydleli jsme na Klíši na svobodárně chemičky, kam manžel později nastoupil. Nikdy nezapomenu, jak moje maminka z Olomouce, města zahrad a Flory Olomouc, stála u okna, dívala se do takové té žluté mlhy, ve které vůbec nic neviděla, a říkala mi: „Kams to šla, děvče? Kams to šla?“ Nicméně musím říct, že jsme tu měli s manželem spoustu dobrých kamarádů, oběma se nám tu profesně dařilo. Je pravda, že jednou dvakrát do roka jsme měli hlavně kvůli ovzduší pocit, že bychom to tu měli zabalit a odejít jinam. Ale jinak nám tu nikdy nic nechybělo.
Takže máte k Ústí vztah?
Určitě. Já jsem velký ústecký patriot. Do Olomouce se ráda vracím, ale cítím se být Ústečákem. Letos to bude 40 let, co jsme tady. Milujeme ústecké okolí, tohle místo bych vůbec neměnila.
Moje nej:
číslo: mám ráda datum 1. 4.
barva: červená
jídlo: italská kuchyně a bílé víno
politik: Martin Hausenblas
motto: Žít a nechat žít.
Profil:
Věra Páchová se narodila v roce 1952 v Olomouci. Po absolvování FF Univerzity Palackého v Olomouci odešla do Ústí nad Labem, kde 5 let učila na gymnáziu v Jateční ulici. V roce 1980 získala angažmá v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. V angažmá tu byla 34 let. Prvních šest let jako sboristka, pak jako sólistka pro altové party. Během své pěvecké kariéry vystupovala také v Liberci, Plzni, Olomouci, jako stálý host také ve Státní opeře v Praze. Má za sebou turné v Japonsku a po Evropě.
Přidat komentář