Třicet let sloužil u dobrovolných hasičů. Získal nejvyšší vyznamenání za mimořádné zásluhy a je držitelem medaile za záchranu lidského života. Je také legendou ústeckých fotbalových klubů Arma, Chemička a Setuza, kde hrával na postu brankáře. Petr Heřman je dvaaosmdesátiletý aktivní důchodce, který má za sebou bohatou profesní i sportovní kariéru.
Máte velmi pestrý život. Na jaké období nejraději vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na vojnu, to jsem chytal druhou ligu za civilní mančaft Dynamo Kutná Hora. Sloužil jsem na plukovní ošetřovně a to byla pohodová vojna, navíc všude spousta holek a já tam byl fotbalová hvězda. Nic mi nechybělo. Ačkoli nám prodloužili vojnu o pět měsíců, tak já byl rád. Po vojně se mi tam stala nehoda, kdy jsem se s kamarádem nešťastnou náhodou otrávil plynem. To byl velký průšvih. On zemřel a já měl štěstí, byl jsem dva dny v bezvědomí a po probuzení jsem nevěděl, co se stalo.
Co se stalo?
Topení mělo závadu a v noci zhasl plamínek. My jsme spali a otrávili se.
Třicet let jste byl dobrovolným hasičem. Máte nějaký zásah, který z hlavy jen tak nevymažete?
Já byl takzvaný suchý hasič, ale byl jsem u toho, jak na Střekově vybouchly sklady pohonných hmot. Tam to bylo obrovské, strávil jsem tam čtyřiadvacet hodin. V té době jsem pracoval jako ředitel výzbrojny požární ochrany a bylo mi jasné, že budou potřebovat hasící pěnu, tak jsem jim to tam vozil. Jinak jsem zastával řadu funkcí. Dělal jsem předsedu hasičského města, předsedu okresní kontrolní a revizní komise, byl jsem ve federálním výboru svazu požární ochrany. Později jsem si založil vlastní firmu. Celý můj život je spjatý s hasiči a fotbalem.
Kromě hasičské kariéry máte bohatou i tu fotbalovou. Byl jste brankářem fotbalové Army, Chemičky i Setuzy. Kde se vám hrálo nejlépe?
Nejlepší to bylo právě v té Kutné Hoře. Ale jinak jsem kromě Army, Chemičky a Setuzy hrál i v Teplicích a v Mostě. Tam se moje rozjetá kariéra nešťastnou náhodou zbrzdila. To se stal můj druhý životní průšvih. Dostal jsem kopanec do hlavy, odsávali mi z hlavy krev a byl jsem několik dní v bezvědomí. Po té nehodě jsem ještě shodou okolností naštěstí mohl hrát za Setuzu, znovu za Chemičku a konec kariéry jsem strávil v Tisé.
Slyšela jsem, že vám říkali Gorděj. Proč?
No to je moje přezdívka už od mládí. Vzniklo to tak, že jsem na jaře v 1957 hrál přípravný zápas v Roudnici a měl jsem krátce před maturitou. Tak jsem se tam ve volných chvílích učil ruštinu a trenér mě pořád lákal, ať jdu mezi ně. Já mu řekl, že nemůžu, protože se učím Gordějeva od Gorkého. Pak byl zápas, kdy mě nechali si zahrát, protože už jsme postoupili, tak jsem nemusel chytat. Dal jsem parádní gól a cestou zpátky mi trenér řekl: „Hele, ty Gorději, ty si sedni sem.“ A od té doby mi to vydrželo.
Čemu jste se věnoval po aktivní kariéře?
Dlouhé roky jsem dělal myslivce, ale pak jsem nemohl kvůli kolenu vylézt na posed, tak jsem skončil a prodal flinty. Taky jsem trénoval v Ústí malé děti od pěti do deseti let.
Přidat komentář