Odvážná dvacetiletá Anna Čežíková sviští ledovým korytem rychlostí kolem sto dvaceti kilometrů za hodinu. V tom, co dělá, je hodně úspěšná. Jako jediná sáňkařka z České republiky se probojovala až na zimní olympiádu v Pekingu.
V devatenácti letech se vám podařilo kvalifikovat na pekingskou olympiádu. Jaký to byl pocit?
Byl to nepopsatelný pocit. Ještě mi to vyšlo tak krásně, že jsem v den zahájení her oslavila dvacáté narozeniny. O to hezčí to bylo a je to obrovský zážitek do konce života. Přála bych každému sportovci tu atmosféru při zahájení zažít.
Jak náročná je cesta k takovému úspěchu?
Je to dost náročné ve smyslu kolik času tomu musíte obětovat a čeho všeho se musíte vzdát. Skoro devět let se můj život točí jen kolem saní a na nic jiného nezbývá moc času. Je to náročné i po psychické stránce. Ztratila jsem hodně kamarádů, na které nemám čas. Musela jsem změnit školu, ve které jsem neměla ideální podmínky, abych zvládala sport i výuku. Teď chodím do školy v Praze a třikrát týdně dojíždím na tréninky do Ústí, což je samo o sobě dost náročné. Od října do března máme sezónu, jsme na cestách a domů se vracíme akorát na Vánoce. V létě pak máme různá soustředění.
Jaká byla v Pekingu trať?
Mně osobně se dráha nelíbila, nedokázala jsem si k ní najít vztah. Mám raději technicky náročnější a rychlejší dráhy. Na téhle dráze se to pořádně rozjede až u úplného konce, do té doby je to pro mě pomalé a tím pádem moc nezáživné.
Závodila jste se staršími a asi i zkušenějšími soupeřkami.
Já jsem smířená s tím, že jsem mezi ženami pořád nováček a že jsem věkově ještě juniorka. Takže jsem ani neměla velká očekávání.
Co se vám v Pekingu líbilo a co naopak ne? Překvapilo vás třeba něco?
Nejhezčí na celé olympiádě bylo určitě zahájení. Mrzí mě, že jsme se ani nikam nemohli jít podívat, podle toho, co jsme mohli vidět z autobusu, je Čína krásná. Nelíbily se mi protiepidemická opatření, ale to asi nikomu. Také mi moc nechutnalo jídlo, hlavně bylo pořád to stejné dokola. Překvapilo mě, jak ti dobrovolníci byli všichni strašně moc milí, a bylo vidět, že jsou fakt hrdí, že tam můžou být.
Zmiňujete protiepidemická opatření v dějišti her.
Čína na to dávala velký pozor, dezinfikovali snad úplně všechno, včetně chodníků a podlah. Respirátory a dezinfekce na každém rohu byly samozřejmostí. Dobrovolníci, kteří ve vesnici pomáhali chodili v ochranných pláštích. Každý den probíhalo testování a respirátor jsme za den skoro nesundali. Je mi líto, že jsem svojí první olympiádu nemohla prožít bez všech těch opatření, určitě by to byla úplně jiná atmosféra.
Jak dlouho už sportujete a jak jste se dostala k saním?
Sáňkuji od roku 2013, takže to v létě bude devět let, co aktivně jezdím. K saním jsem se dostala v podstatě náhodou. Jako děti jsme s bráchou a tátou jezdili na dětské tábory, kam jezdily děti ze Smržovky a pár dětí z nich sáňkovalo. Tátu to zaujalo a při výletě na Smržovku jsme se byli podívat i na dráze. O pár let později táta začal pořádat vlastní dětské tábory, kde jsme si saně byli vyzkoušet a zaujalo nás to natolik, že jsme u toho zůstali.
Co vás na tomto sportu baví nejvíce?
Na saních mě asi nejvíc baví ta rychlost a adrenalin. Také to, že to je hodně jedinečný sport, který nedělá každý druhý.
Kde trénujete?
Mimo zimní sezónu chodíme hlavně do posilovny, kde máme osobního trenéra. Na jaře také začínáme jezdit na Smržovku na dráhu, kde jezdíme na kolečkových saních. Od října nám začíná sezóna, kdy trénujeme na drahách různě po světě.
A jak náročný je trénink špičkové sáňkařky?
Tréninky jsou hodně náročné, někdy je na mě toho fakt hodně. Ale vidím, jak mě každý trénink posouvá zas o kousek dál. Když porovnám, jak jsme na tom byli silově, než jsme začali chodit do posilovny s trenérem Jakubem Baliharem a jak jsme na tom teď, tak s námi odvedl neuvěřitelný kus práce.
Musíte dodržovat nějakou speciální životosprávu?
Asi bych měla, ale mně to moc nejde. Snažím se jíst tak nějak zdravěji, ale občas si nějaký ten dortík dopřeji (smích).
Jaké jsou vaše největší sportovní úspěchy kromě zmiňované olympiády?
Na juniorském světovém poháru v Calgary jsem dojela na čtvrtém místě. Také jsem se kvalifikovala na juniorskou olympiádu, kde jsem skončila dvacátá. V letošní sezóně jsem na Mistrovství Evropy do třiadvaceti let skončila desátá.
Je konkurence mezi sáňkařkami velká?
V Česku až taková konkurence není, protože nás jezdí málo, ale ve světě je obrovská. Navíc je v Česku docela velký problém, co se týče materiálu, s ostatními státy se vůbec nemůžeme rovnat. Na olympiádu jsem jela se saněmi, které jsou několik desítek let staré. Bohužel v našem sportu dělá materiál hodně na výsledném čase. Můj další velký problém je váha, která také hraje velkou roli, většina soupeřek je totiž o hodně těžší.
Jak rychle vlastně takové saně jedou?
Většinou se rychlost pohybuje kolem 120 kilometrů v hodině a můj osobní rekord je 128 kilometrů v hodině.
Nebojíte se před startem?
Řekla bych spíš, že z každé dráhy mám respekt, ale jasně, že se někdy i bojím. Myslím si, že skoro každý sáňkař se někdy bojí, ale je důležité si to moc nepřipouštět a nepřemýšlet nad tím, co všechno se může stát, ale soustředit se na tu samotnou jízdu. Měla jsem období, kdy jsem se neskutečně bála, protože jsem si o mantinel ošklivě zlomila klíční kost. Pak mi trvalo asi rok, než jsem se toho strachu zbavila. Po takových úrazech je důležité co nejdříve zase začít jezdit, po delší době neježdění se ten strach ještě prohlubuje.
Jaké máte další osobní plány v závodění?
Určitě se dále budu věnovat jednosedadlovým saním, ale od téhle sezóny chceme s kamarádkou začít jezdit i na dvojkách. Chtěly bychom se spolu dostat na příští olympiádu.
Trénuje vás táta, je to spíš výhoda nebo nevýhoda? Jak důležité je mít dobrého trenéra?
Má to výhody i dost nevýhod (smích). Ne vždycky se na všem shodneme a vznikají mezi námi spory. Ale táta pro nás dělá fakt hodně, kdyby nebylo táty, tak se k tomuhle sportu ani nedostanu. Pro saně se nadchnul a obětoval tomu opravdu hodně, ať už nespočet vlastních peněz nebo spoustu svého volného času. Je to hlavně jeho zásluha, kde teď jsme. Táta (Jan Čežík) je ale jen náš oddílový trenér. Českého reprezentačního trenéra nemáme, tak v sezóně jezdíme s mezinárodní skupinou, kde nás trénuje Polák Maciej Kurowski a Ukrajinec Yuriy Hayduk. Je hodně důležité mít dobré trenéry, kteří ty dráhy znají a mají vlastní zkušenosti s ježděním. My si rozhodně na trenéry stěžovat nemůžeme, od té doby, co jezdíme pod jejich dohledem, tak jsme se o dost zlepšili.
Co ráda děláte? Věnujete se i dalším sportům nebo máte jiné koníčky?
Ráda chodím na procházky do přírody a na různé vyhlídky. Také mě baví třeba jezdit na kolečkových bruslích, hrát volejbal, je málo sportů, které by mě nebavily.
Čemu se věnujete v současné době?
Momentálně se soustředím hlavně na školu, vzhledem k tomu, že od října do března v podstatě ve škole nejsem kvůli sezóně, tak musím dodělávat klasifikaci za první pololetí.
Jste Ústečanka. Jaký máte k městu vztah?
Líbí se mi okolní příroda, ale město jako takové už taková sláva není. Člověk, aby se tady pomalu bál jít sám po ulici, myslím si, že to tady není vůbec bezpečné a určitě nedovolím, aby tu jednou vyrůstaly moje děti. Samozřejmě je tu i hodně hezkých míst kam ráda chodím, ale ty negativní stránky asi převládají. Nejednou jsem se ve městě dostala z mé strany do nechtěného konfliktu.
Jste činorodý člověk, když máte čas, jak ráda odpočíváte?
Ráda spím (smích).
Prozradíte nám něco o sobě, jste zadaná? Studujete?
Zadaná nejsem, je komplikované udržet nějaký vztah, když jsem v podstatě půl roku pryč. Studuji v Praze na střední škole sportovní management.
Přidat komentář