Na přelomu devadesátých let hrála Hana Sršňová v Činoherním studiu a byla spolu s manželem Petrem Poledňákem jedním z tahounů sametové revoluce v Ústí nad Labem. Nyní je zpátky na ústeckých prknech, která znamenají svět. V Severočeském divadle hraje hru Zasněžená romance.
Před třiceti lety jste byla členkou Činoherního studia, které bylo hybatelem „sametového“ dění v Ústí. Jak na to období vzpomínáte?
Byla to velmi pohnutá doba. Plná strachu a obav a přitom nadšení a nadějí, že se konečně může něco změnit, že může přijít něco lepšího. Kolem Činoherního studia se to hemžilo estébáky, báli jsme se chodit ven sami. Byli jsme spolu 24 hodin denně, nejedli, nespali, ani na hygienu čas nebyl, jen jsme psali, množili, roznášeli, informovali. Neuvěřitelně nás to všechny semklo.
Byla jste s manželem na Národní třídě 17. listopadu 1989?
S manželem Petrem Poledňákem – v té době šéfem Činoherního studia jsme měli to „štěstí“, že jsme se 17. listopadu při demonstraci dostali na Národní třídě až do pověstné „čertovi uličky“, kde nás policajti brutálně zbili pendreky. Měly jsme tedy zážitky z „první ruky“ J. Hned druhý den jsme vyrazili do Ústí nad Labem, abychom se podělili s tím, co se na demonstraci skutečně dělo. V té době jsme přestali zkoušet a veškerý čas věnovali novým událostem. Petr se stal lídrem ústecké revoluce.
„Dělat revoluci“ bez mobilů, počítačů a internetu si asi dnešní generace nedovede představit…
V té době nebyl internet ani mobily a pevné linky byly často odposlouchávány. Nezbývalo než si veškeré informace předávat buď osobně, nebo v tištěné podobě. V Činoheráku se do jedné místnosti nanosily psací stroje ze všech kanceláří a z domácností ústeckých kamarádů. Za nimi seděli herci, technika, garderóba, propagace… prostě kdo měl ruce, psal přes 5 kopíráků vše, co bylo třeba předat dál. Další skupiny tyto letáky roznášely na veřejnost, rozdávali, vylepovali. Herci jezdili do škol a fabrik a snažili se lidem vyprávět, co se v Praze děje a chystá. Televize i rozhlas o těchto událostech buď mlčeli, nebo lhali. Toto byla jedna z mála možností, jak se mohly informace o pražském dění dostat na oblast a jak se lidi mohli dovědět třeba o chystané celostátní stávce.
Jak se zpětně na těch třicet uplynulých let díváte?
Ač nejsem spokojená s tím co se teď v politice děje, nepatřím k těm, co by si stýskali po starých předlistopadových časech. Ano, za těch 30 let se stala spousta chyb a nedobrých věcí, ale to nejdůležitější nám zatím zůstává. A tím je svoboda.
Na co v ústeckém Činoherním studiu ráda vzpomínáte?
V roce 1985 jsem hrála s českolipským amatérským souborem úžasnou komedii „Jak se vám líbí Jak se vám líbí“, se kterou jsme vyhráli, co se dalo. A já ještě něco navíc, protože si mě na celostátní přehlídce v Hronově všiml tehdejší šéf ČS Ivan Rajmont, a tak jsem se mu líbila, že mi okamžitě nabídl angažmá. Hned „vhozena do vody“ jsem začala záskokem ve slavné komedii „Jakub fatalista“ a ocitla se na jevišti s Jirkou Bartoškou, Karlem Heřmánkem, Jirkou Schmitzerem, Ondrou Vetchým a spoustou dalších vynikajících herců. Měla jsem pocit, že jsem v nebi a že tam jsem patrně nějakým omylem a brzo budu muset zpátky na zem, protože jsem neměla žádné zásluhy, vzdělání, zkušenosti, o nic takového jsem neusilovala a prostě se to najednou stalo. Naštěstí žádné procitnutí ze snu se nekonalo a já strávila v Ústí jedno z nejlepších období mého života.
Co si vybavíte, když se řekne Ústí nad Labem?
Kdo nezná Ústí, tak se podiví, když okamžitě odpovím – příroda. Vystoupíte z vlaku a jste v šoku – před vámi Mariánská skála, za vámi Labe, výhled na České středohoří, Větruše, hrad Střekov. Krása.
Sledujete ústecký Činoherák ještě nyní?
Sleduji, ale spíš zprostředkovaně od ústeckých kamarádů a z Facebookových stránek.
Máte v Ústí ještě přátele?
No jeje! Opravdové přátelství se nevytratí se změnou místa bydliště.
Teď ve „velkém“ ústeckém divadle zkoušíte a hrajete. Jste ráda zpátky v Ústí?
Mám velkou radost, že se do Ústí mohu zase vrátit. V „Opeře“ už jsem si zahrála hlavní roli Eulálie Čubíkové ve „Zvonokosech“ a teď zkouším swingový muzikál „Zasněžená romance“ v režii Pavla Trávníčka. Bude to úplně jiný hudební počin, než jsme zvyklí. Swingová kapela přímo na jevišti s nestárnoucími hity Glenna Millera.
Co zajímavého vás v nejbližší době čeká nebo jste právě dokončila?
Teď mě hlavně čeká premiéra „Zasněžené romance“, která se bude hrát nejen v ústecké opeře, ale od ledna i v pražské Broadway. A muzikál Děti ráje se vrací z Brna do Prahy, takže nás mohou diváci vidět od dubna v Kongresovém centru.
Hrajete i v muzikálech, jaká role je vám nejbližší?
Zpívala jsem třeba v Romeovi a Julii v Hybernii, ale to byla spíš výjimka, nejsem zpěvačka. I v muzikálech hraji většinou činoherní role. A nejbližší jsou samozřejmě ty komické. Miluju rozesmívat lidi.
A máte nějakou vysněnou roli?
Nemám žádnou vysněnou. Vše dělám ráda. Jak je potřeba nějaká mrcha, prostořeká osoba, prostitutka, nymfomanka nebo alkoholička – tak jsem povolána (smích). Vždy se jich chopím s velkou chutí a vděkem. Ale jsou v mém repertoáru i výjimky. Teď jsem měla premiéru pohádky „Princové jsou na draka“, kterou hrajeme v Divadle Bez zábradlí, kde jsem hodná maminka Mařenka Kubíčková.
Přidat komentář