Na fanoušky si ústecká punkrocková kapela Idio&Idio nemůže stěžovat. Když natáčela své druhé album, fanoušci jí přispěli téměř čtyřiceti tisíci korunami. A i když na jaře nemohla kvůli opatřením souvisejícím s pandemií koronaviru koncertovat, čtveřice Johny, Mára, Pedro a Terka se nenudila. Zahrála online třeba pro Masarykovu nemocnici.
Jak jste se dali dohromady?
Johny: Kolem roku 2011 jsem propadl kouzlu domácího nahrávání, což mě dost inspirovalo k nové tvorbě, a tak se mi hromadily nápady v šuplíku. Moc jsem to neřešil, nahrával jsem si pro radost a čekal nejspíš na další kapelu, která bude shánět nájemnýho „sóláka“ (sólový kytarista, pozn. red.), ze které zase po čase odejdu nebo mě vyhodí sami (smích). Jenže v roce 2012 se mi povedlo složit takovou vánočně laděnou písničku, a protože bylo před Vánoci, říkal jsem si, že by bylo super, kdyby aspoň tahle spatřila světlo světa.
Jenže, kde vzít text? Tak jsem si vzpomněl na Máru, jeho texty byly vždycky zajímavý, dvojsmyslný, hluboký… Tu věc otextoval asi za týden a byl pro, to rovnou nazpívat. Za tím účelem jsem skladbu poslal Dominikovi Smutnému. Mára přijel na natáčení rovnou z firemního vánočního večírku a vzal s sebou svou tehdejší kamarádku a kolegyni Terku. Nazpívali to a byla to bžunda (smích). Terku pak proces tvorby písniček zaujal natolik, až se stala neodmyslitelnou součástí pokračování toho našeho mini internetovýho projektu, který jsme nazvali Idio&Idio. To jsme ale ještě nevěděli, co všechno nás čeká (smích).
Co vlastně znamená název vaší kapely Idio&Idio?
Mára: Nejčastější otázka (smích). Jako spousta zajímavých věcí, to vzniklo z pitomýho vtipu, který měl někde zapadnout. Znamená to přesně to, co člověka napadne jako první. Líbí se nám, že to je jazykově univerzální. Ale třeba je to jinak. Těch příběhů jsme k tomu už vymysleli spoustu. Na každým je, aby si našel tu svojí jedinou pravdu (smích). Každopádně, čas od času začneme koketovat s myšlenkou zkrácení pouze na jediné Idio. Vyzýváme tedy Idia celého světa, aby nám dali vědět, jestli je 2 více než 1.
Loni jste oslavili pět let na scéně. Jak ty společné roky hodnotíte?
Johny: Za těch pár let se toho stihlo stát opravdu hodně. Je zvláštní, jak je čas relativní. Někdy si říkám, že jsme spolu asi tak padesát let, jindy mi to zas přijde jak dva roky. Hodně často se bavíme tím, že se retrospektivně sledujeme. Zrovna nedávno Mára vyštrachal video z koncertu v klubu Promblem v Chomutově z roku 2015. Popravdě, nedivím se, že pokud jsme v té době někomu nesedli, raději na naše další vystoupení nedorazil. Ale jsem moc rád, že je u nás tak znatelný vývoj. Nerad bych se dožil momentu, kdy si řeknu: „Jooo, ten koncert v Malý Veleni před čtyřma rokama byl fakt nálož!!!“.
Hrajete stále ve stejném složení?
Pedro: Vzhledem k tomu, že nám v kapele nově od února snižuju věkový průměr já, můžu s jistotou říct, že ne. Johny, Terka a Mára se drží zuby nehty spolu, i přesto, že si pravidelně prdí pod nosy a pěstují ve zkušebně exotický exponáty všech chutí a barev (čti „hodně starý kafe“). Co jsem tak během dějepisných přednášek pochytil, tak úplně prapůvodně to byl projekt jen chlapců kytaristů, kam se až později přifařila Terka. Co se týče bubeníků, tuším, že jsem pátý. A snad poslední. Prdění pod nosy a botanika mě taky baví.
Pět let už je docela dlouhá doba. Nelezete si někdy na nervy?
Johny: Ptáte se zrovna největšího asociála v kapele (smích). Ono je strašně zvláštní, jak jsme všichni čtyři úplně jiní. Jak jsem naznačil, já jsem dost introvertní a můj ideální svět je doma nebo v lese s fajfkou. Mára by v mým světě umřel, já zase v tom jeho. A tak dál. A v tom je právě to kouzlo. Lezeme si na nervy tím, jak jsme každý jiná osobnost, a každý z nás preferuje něco jiného. Za těch víc, než pět let jsme se ale spolu naučili komunikovat tak, aby to všem bylo více méně komfortní. A třecí plochy? Neexistuje funkční tým, který by je neměl, to je pro tvorbu taky dost důležitý.
Je něco, co byste udělali jinak?
Mára: Asi bych se neostříhal, a ještě hlouběji, bych nezačal kouřit (smích). Kdybych byl býval tušil, že se díky tomu stanu veřejným nepřítelem číslo jedna. Ale jako kapela bych nezměnil nic. Jak Johny říkal, je nám maličko stydno, když kouknem na nějaká stará vystoupení, ale alespoň nás to vrátí pěkně nohama na zem. A umět se střelit do vlastní nohy, je základ. Ale každý neúspěch, každá facka, každá vypjatá chvilka, blbá spolupráce, anebo každý bubeník nás nasměroval přesně tam, kde jsme. To jsou zkušenosti, co nikde nekoupíš, a s každým pádem se naučíš lépe zvednout, ne?
A nastalo třeba období, že byste s tím chtěli seknout?
Terka: Myslím, že to každého z nás už někdy vzadu v hlavě poškrábalo (smích). Ať už kvůli vyčerpání z vysokého tempa naší party, tak kvůli chování někoho ze členů kapely, pořadatelů, stavu hudebního trhu, špatnýmu dni. Ale je fajn si krýt záda, a vždycky jsme našli řešení, pomohli si, podrželi se a situaci vyřešili.
Určitě máte rádi všechny svoje písničky. Je nějaká, kterou ale máte takzvaně nejradši? Nebo která se dá nazvat vaším hitem?
Pedro: Tak určitě, jak říkám no… všechny né, no. Aktuálně je nutno zmínit naší nejnovější pecku „Jak na Pank“, ke které máme i super klip, kde se ve školním prostředí učíme ty nejzásadovatější zásady pAnku. Pak je tu samozřejmě náš předešlý single „Vlastní Cestou“. Troufnu si tvrdit i za kapelu, že je to momentálně jeden z našich nejoblíbenějších songů. Na akcích pak lidi hodně baví „Nanosekunda“, ta si získá každého.
Kde hrajete nejraději? V klubech nebo třeba na festivalech?
Mára: Na to se asi nedá odpovědět. Máš koncerty venku, kde je parádní počasí, super stage, a celá atmoška, v kapele a s fans, se spojí do takovýho super galimatyáše, a je to pecka. Pak zase malej klub, kde je to tělo na tělo, šedesát stupňů, nula procent kyslíku ve vzduchu a všude pach těl, a to z tebe prostě vybičuje zvíře. Takže nejraději hrajem na koncertech, po kterých, když slezeme z pódia, si na nic nevzpomínáme. Snad kromě emocí. Fakt! Řešili jsme to, a tak to můžu říct za všechny. Snadnější je odpovědět na to, kde neradi hrajeme. Konkrétně jsou to akce s arogantními pořadateli (smích).
Když zmiňujeme festivaly. Měli jste nějaké plány, které vám pandemie koronaviru překazila?
Terka: Primárně jsou to plány na koncertování – většina festivalů se přesunula na příští rok. Doufáme, že něco stihneme na podzim. Tím, že se teď nemůžeme vidět s fanoušky, a zároveň vypadly nějaké příjmy, odpočívají v počítači i nápady na nový merch. Ale nebudu jen pesimista. Dokončili jsme novou písničku, máme čas jet na soustředění, a hlavně jsme si zkusili online přenosy, kdy jsme mohli být aspoň na chvilku s našimi fanoušky.
A co vlastně děláte, když nemůžete hrát?
Pedro: Co děláme, když nemůžeme hrát koncerty? Nó, hrajeme spolu ve zkušebně. Pak taky hraju ve zkušebně často i sám. Mára hraje i doma, ale spíš PlayStation než baskytaru. Občas si hrajeme v práci na práci. Teda vlastně, polovina kapely si hraje na práci doma, prej nějaký houmofisy. Pak si taky ve skupinkách s 2 metrovým rozestupem hrajeme na to, kdo sní víc jídla. To většinou vyhraju. Všemožný takovýhle hrátky děláme no, řekl bych, že se to moc neliší od hrátek ostatních lidí.
Hráli jste Online koncert pro podporu Masarykovy nemocnice. Jak vás to napadlo?
Terka: Jsme z Ústí, jsme ze severu a jsme na to všichni hrdí. Já pracuju pro Krajskou zdravotní, a tak nás napadlo vztáhnout koncert na první linii od nás. Nějak to dávalo větší smysl.
Jakou to mělo odezvu?
Terka: Fanoušci byli rádi, že hrajeme. V nemocnici byli rádi, že hrajeme. I my jsme byli rádi, že hrajeme. Prostě, jedna velká radost (smích).
Bydlíte pořád v Ústí? Nebylo by jednodušší dělat muziku třeba v Praze?
Johny: Pořád jsme hrdí Ústečáci, všude se snažíme náš rodný sever prezentovat. Sice to máme vždycky pěkně daleko z koncertů, ale když se vracíte, vidíte ty „naše kopce“ a ten pohled se neomrzí. Nevím, zda to mají muzikanti v Praze jednodušší, každopádně, já jsem doma tady.
Co se vám na Ústí líbí a co ne?
Mára: Asi se mi teď líbí ta legenda kolem (smích). Ústí se prezentuje jako těžkej středověk. Kolikrát se bavíme s lidma po republice, a je to fakt sranda. Víceméně se diví, že jsme nepřitáhli Terku za vlasy a kytary nepoužíváme jako kyj. Z velký části to dělaj místní lidi. Je to takovej trend, životní styl si na vše stěžovat. Ale pravda je taková, že Ústí je stejný jako jakýkoliv jiný město, jen tu díky tomu máme nižší nájmy. No, ale když mi na chvíli zahapruje nadhled, tak mě tohle zároveň i štve. Každej si tu rád odplivne, ale nenabízí řešení. My ale máme to štěstí, že se stýkáme s lidma, co tu zakládají zajímavé projekty, jako bistra, festivaly, volnočasový aktivity. Ono to půjde!
Jaké máte jako kapela další plány?
Pedro: Do konce roku bychom rádi poslali do světa jeden, možná dva singly a s nimi taky superbombastický klipy. Troufnu si říct, že to bude lepší než potenciální druhý příchod Ježíše Krista (jehovisté prominou). Až se hudební scéna trochu vzpamatuje, máme taky v plánu udělat nějaký nový merch.
Přidat komentář