Spisovatelka Ivona Březinová pochází z Ústí nad Labem a nedá na něj dopustit. Psaní se začala naplno věnovat po narození dcer a tím si plní své sny. A je ráda, že i v době moderních technologií lidé stále rádi čtou.
Pocházíte z Ústí nad Labem, ale už zde nežijete. Vracíte se na sever Čech?
V Ústí jsem žila od narození až do svých pětadvaceti let. Pak jsem odešla za manželem do Prahy, ale nějakou dobu jsem ještě do Ústí dojížděla na Pedagogickou fakultu, kde jsem působila jako odborná asistentka na katedře bohemistiky. Po dvou mateřských dovolených jsem už do práce nenastoupila a začala psát knihy. Před několika lety jsme z Ústí do Prahy přestěhovali i mé rodiče, takže do svého rodného města jezdím už hlavně pracovně. Naposled to bylo vloni v říjnu, když si mě na besedy pozvala ZŠ SNP. Shodou okolností je to škola, kam jsem kdysi chodila do první a druhé třídy. Několikrát jsem byla na besedách v „mém“ gymnáziu v Jateční, ale i v knihovně a různých základních školách. A třeba do knihovny v Trmicích jsem jezdila pasovat prvňáčky na čtenáře. Ale musím říct, že v okolí Ústí je spousta míst, kde jsem ještě besedy neměla. Někdy mám pocit, že jiné části republiky mě na besedy zvou častěji než můj rodný sever, což mě trochu mrzí.
Jak na dětství vzpomínáte?
Jako na krásný čas, kdy si člověk tvoří své sny a zkouší, co v něm je. Bydleli jsme na malém sídlišti Hornická – Stará. Z domu to byl jen skok na louku, kde se v zimě dalo sáňkovat. Do školy jsem to měla pět minut, a ještě blíž stála knihovna, kterou jsem od druhé třídy okupovala někdy i dvakrát týdně. Prý se teď zvažuje, zda tuhle pobočku městské knihovny nezavřít. Myslím, že by to byla velká škoda. Ale víkendy jsme od jara do podzimu trávili na chatě v Brné. Tam byl můj druhý domov. A v zimě jsme s tatínkem každou sobotu i neděli jezdili lyžovat na Telnici a později město vypravovalo pravidelné autobusy do Krkonoš. Zpáteční jízdenka tehdy stála pět korun. V šest ráno se vyjíždělo z Ústí a ve čtyři odpoledne, když zavřeli vleky, se jelo zpátky.
Máte v Ústí nějaká oblíbená místa, kam se ráda vracíte?
Měla jsem ráda procházku od hydrometeorologického ústavu na Kočkově až k Erbenově vyhlídce. Miluju Sluneční stráň v Brné, kde rostou bělozářky a třemdavy s ostře kořeněnou vůní a klidně tam můžete potkat muflona. Dole v hloubce pod vámi teče Labe. Za mého dětství bylo v létě každou chvíli plné maličkých plachetnic z místního jachtklubu a veslařské závody jsme z chaty sledovali jako na tribuně. Ráda se vracím na hrad Střekov, jeden z nejkrásněji položených hradů, co znám. Měli jsme tam kdysi maturitní večírek. A jsem moc ráda, že se podařilo zachránit Větruši. Pamatuji si na dobu, kdy vybydlená budova plná suti a s okny zatlučenými prkny, aby dovnitř nechodili bezdomovci, měla namále. Dneska si tam dám zmrzlinový pohár a s pohledem na město pod nohama jsem hrdá, že ho znám, protože jestli je Ústí něčím opravdu výjimečné, jsou to výhledy, pohledy do krajiny a průhledy z ulic třeba na takový městský unikát, jako je Mariánská skála.
Studovala jste Pedagogickou fakultu na ústecké univerzitě. Chtěla jste být někdy učitelka?
Popravdě ani ne. Chtěla jsem vystudovat český jazyk a literaturu. Historii jsem k tomu přibrala jako poněkud objemné příruční zavazadlo, z kterého ale dodnes tu a tam vytáhnu nějakou užitečnou věcičku. Mým snem nebylo učit, ale psát. Už jako pětiletá jsem snila o tom, že budu spisovatelkou.
Jak jste se dostala k psaní knížek?
V období realistických úvah o budoucnosti jsem zvažovala povolání literární redaktorky nebo teoretičky. A po promoci jsem se opravdu začala připravovat na dráhu literárního vědce. Až narození dcer mě vrátilo k mým původním cílům. Na mateřské dovolené, to už jsem bydlela v Praze, jsem začala psát knihy pro děti. Sen se mi začal plnit.
Vzpomenete na svou první?
Moje první napsaná kniha se jmenuje Panáček Paneláček a odehrává se v domě, v němž jsem strávila dětství. Dvanáctipatrový panelák, jeden ze dvou věžáků na sídlišti Hornická – Stará, se stal pohádkovým místem, když se v jedné z dopisních schránek vylíhl skřítek, Panáček Paneláček. Pro nejen začínajícího spisovatele je důležité, aby prostředí, o kterém píše, dobře znal. Já jsem v onom věžáku měla vychozený každý schod, osahaný každý kousek zábradlí, knoflíky ve výtahu jsem mačkala poslepu a sklepy ani vyhlídková terasa pro mě nebyly třináctou komnatou. Kniha nevyšla hned. Předhonily ji příběhy, které jsem napsala pro trochu starší děti, Zrcátko pro Markétu a Věra, Nika a sedm babiček. A dodnes je to tak, že mi knihy vycházejí v trochu jiném pořadí, než jak byly napsané. Každý příběh čeká na svůj čas. Ale pravda je, že bezprostředně po vydání prvních knih po mně nakladatelé chtěli další. Soukolí psaní a vydávání se po letech čekání dalo velmi rychle do pohybu.
Jsou náročné spisovatelské začátky, je těžké se v této branži prosadit?
Hodně záleží na tom, jak vyzrálý rukopis začínající autor předkládá, jestli oslovuje správně zaměřené nakladatelství a zda je schopen zaujmout i někoho jiného než svůj rodinný fanklub. Jako školačka jsem začínala psaním poezie. Účastnila jsem se mnoha literárních soutěží, a pak i dokonce setkání se severočeskými spisovateli. První rady mi dávali básník Milan Hrabal, spisovatelé Volák, Švejda, Páral… Dokonce jsem jednu dobu jednala o vydání sbírky s tehdejším Severočeským nakladatelstvím. Ale to bylo ještě v době před odchodem do Prahy. Po narození dcer nastal zlom. Od poezie jsem udělala úkrok k literatuře pro děti. Oslovila jsem nakladatelství Albatros, nakladatelství Petra a v poměrně krátké době začala nakladatelství oslovovat mě. U literatury určené malým a dospívajícím čtenářům už jsem zůstala. A moc ráda. Psaní pro děti mi přináší obrovskou životní radost. Dodnes ale vnímám, že jsou si knihy pro děti a poezie vnitřně blízké. A protože si uvědomuji, jak pro mé začátky byly důležité literární soutěže, propůjčila jsem jedné z nich své jméno. Cenu Ivony Březinové vyhlašuje v projektu „Psaní pomáhá“ nadační fond Gabrielis, jehož jsem patronkou. Téma letošního ročníku soutěže pro děti od 10 do 18 let zní „To si piš, že to dám!“
Čtou lidé? Nebo je doba tak hektická, že na knížky nezbývá čas?
Čtou. V metru, v autobusu, ve vlaku… čtou noviny, časopisy, knihy i čtečky. Na médiu až tolik nezáleží. A naštěstí čtou i děti. Samozřejmě že se vinou obrovského zrychlení životního tempa čte méně. Samozřejmě že moderní technologie, nová média a sociální sítě odvádějí od čtení pozornost. Ale tragické to určitě není. Kdyby nebylo tolik čtenářů, nevydávalo by se tolik knih. Vidím to i na své práci. Jsem ráda, že stále mám pro koho psát.
Jaké jsou vlastně vaše knížky a pro koho jsou určeny?
Píšu knihy pro všechny věkové kategorie dětí a dospívajících. Některé z nich čtou i dospělí, ačkoliv jsem to původně nezamýšlela. To se týká například knih Řvi potichu, brácho, www.bez-bot.cz, Nausika, dívka z Knossu nebo triptychu Holky na vodítku. Pro mě je důležité psát, co mě baví a zároveň naplňuje. Jednou je to leporelo o zvířátkách, jindy příběhy o narkomanech, jednou encyklopedie pro děti a pak zase historický příběh ze starověké Kréty. V loňském roce vyšla kniha Taneční v noční košili, která je jako jediná z mých knih primárně určená seniorům. Ale opět má silný přesah do světa dětí.
A co vás k tomu vedlo psát především pro děti a mládež?
Pravděpodobně za to mohou moje vlastní děti. Jak už jsem říkala, psát jsem začala na mateřské dovolené. Byla jsem ponořená do světa dětí a už se mi z něj nechtělo vynořit. Když píšu pro děti, stávám se dítětem. A v tom stavu je mi moc dobře.
Píšete pohádky, musíte mít velkou fantazii?
Při psaní nejde jen o fantazii. Člověk se musí umět dívat, pozorovat, poslouchat, domýšlet a kombinovat. Mě třeba neuvěřitelně baví být pokaždé někým jiným. Při psaní mohu být princezna, třináctiletý kluk, pes, nebo taky gamblerka. S každou postavou, kterou napíšu, získávám další život.
Píšete i o „jinakostech“ života (autismus, dítě na vozíčku nebo třeba šikana). Co vás k tomu vede, a myslíte si, že je důležité o tom psát a sdělovat to čtenářům?
Literatura pro děti, to nejsou jen pohádky, patří sem i závažná témata. Vždyť ani reálný svět dětí není vždycky růžový a spousta dětí hledá v knize oporu, ubezpečení, že v tom není samo, že i jiní mají své problémy, s kterými se musí vypořádat. Některé z mých knih dokonce vznikly na popud konkrétních organizací, nadací a spolků. Ostatně materiál pro knihu Lentilka pro dědu Edu jsem kdysi sbírala v Seniorcentru ve Všebořicích. A některé informace ke knize Jmenuji se Alice a jsem narkomanka, jsem získala v ústeckém K – centru, které sídlilo ve Staré ulici kousek nad poliklinikou. Přiznávám, že psaní o hendikepech někdy bolí. Není snadné psát o rodině, která se stará o nízkofunkčního autistu. Nebo o klukovi, který v patnácti letech přijde o obě nohy. V tu chvíli nevnímám, že jsou to vymyšlené postavy. Když o nich píšu, stávají se součástí mého života. Ale podstupuji ten stres dobrovolně a s plným nasazením, protože vím, že to čtenáři většinou ocení.
Která z vašich knížek je pro vás nejdůležitější?
Nejdůležitější? Nejdůležitější je pro mě vždycky ta, kterou právě píšu, o které přemýšlím, kterou právě prožívám a u které doufám, že se mi podaří ji dopsat do úplného konce tak, aby si ji někdo přečetl s takovou radostí, s jakou ji píšu.
Jak taková práce na knize probíhá? Kolik knih napíšete za rok? A víte třeba, kolik jste jich už napsala?
To je různé. Některé knihy se píší několik dní, jiné několik let, pokud do procesu vzniku započítám i čas přípravy. Jsou témata, která si z prstu nevycucám. Pak musím kvůli jedné své knize přečíst třeba deset jiných, většinou odborných, abych problém nastudovala. A často musím jít i do terénu, abych viděla, slyšela, osahala si, procítila… pak se mi píše mnohem líp. Celkový počet mých knih, knížek i knížeček pro nejmenší už přesáhl stovku.
Kde čerpáte inspiraci?
Nejtěžší otázka světa. Nevím. Inspirace je všude kolem nás i v nás.
Máte za svou tvorbu mnoho ocenění. Řekla byste, kterého si ceníte nejvíce?
Asi je to syntéza všeho, protože právě ona mi dává pocit, že nešlo o náhodu. Mám několik Zlatých stuh, Ceny učitelů, Ceny knihovníků, dvě nominace na Magnesii Literu. V roce 2004 byla v jihoafrickém Kapském Městě na Honour list IBBY (International Board on Books for Yong People) zapsaná moje kniha Začarovaná třída. (Mimochodem i za její vznik vděčím pobytu v Ústí.) A moc si vážím toho, že jsem byla pasovaná na rytířku Řádu krásného slova. Radost mám samozřejmě z každého vydání v zahraničí i z faktu, že mnohé z mých knih vycházejí opakovaně, ve druhých, třetích, čtvrtých, dokonce i pátých vydáních. Výsledkem je vědomí, že to, co dělám, má smysl.
Pracujete teď na něčem novém?
Ano, připravuji se na psaní páté knihy GO!, což je cyklus dobrodružných příběhů o přežití v mezních situacích. Partu šesti dětí ve věku 10 – 16 let už jsem vystavila těžkým zkouškám při ztroskotání na moři, pádu laviny, zabloudění v džungli či na poušti. K této řadě existují i webové stránky www.gangodvaznych.cz, které ukazují zákulisí vzniku těchto příběhů, obsahují bonusy, hry, kvízy a spoustu užitečných informací na téma přežití.
Kde vás vaši čtenáři mohou na jaře potkat?
Od dubna opět vyrážím na cesty za čtenáři. Diář se mi pomalu plní. Doporučuji sledovat moje webové stránky www.brezinova.cz, sekci Besedy. Ráda jezdím tam, kde jsem ještě nikdy besedy neměla (v Ústeckém kraji jich je pořád spousta). Za dvacet let, co na besedy jezdím, už jsem si o čtení a psaní povídala s dětmi asi ve všech českých městech, která mají víc než 10 000 obyvatel. A těch, která mají víc než 5 000 obyvatel, už mi zbývá navštívit něco kolem třiceti.
Jak ráda trávíte volný čas? Čtete třeba?
Když se člověku splní dětský sen o tom, čím by chtěl být, může se stát, že mu pracovní a volný čas splývá. Pro mě je psaní prací i zálibou zároveň. A k práci spisovatele patří nejen psát, ale i číst. Jsem šťastná, že mě obojí pořád hodně baví.
Prozradíte nám své plány do budoucna? Je něco, čeho byste chtěla dosáhnout?
Plánů mám na deset let dopředu. Ale jestli se splní, nebo jak se promění, to ukáže jen čas.
Přidat komentář