Svého zástupce na největší sportovní akci bude mít i Ústí nad Labem. Letních olympijských her v Tokiu se zúčastní i závodník zdejší akademie plaveckých sportů Jan Šefl, kterému se podařilo splnit kvalifikační limit na trati 100 metrů motýlek a svým časem 51,89 sekundy pokořit 12 let starý český rekord.
Loni v říjnu jste přestoupil do Ústí. Co vás k tomu vedlo?
Přestoupili jsme s trenérem Janem Kreníkem, který je Ústečák, trénuji s ním od roku 2017. Chtěl se do rodného města vrátit. Loni na podzim nastala situace, že buď ho budu následovat, a cíl, který jsme si vytyčili v Pra-ze, se pokusíme dotáhnout do konce, nebo skončím úplně.
Kromě trenéra už jste neměl jiný důvod?
Hlavní motor byl Honza. Navíc jsem věděl, že mi jsou v Ústí schopní nabídnout takové tréninkové podmínky a zázemí, které nám naší dřinu podstatně usnadní. Povedlo se a paradoxně musím přiznat, že nebýt covidu, tak s loňskými časy bychom se oba na olympiádu dívali v televizi.
Jak se vám v Ústí trénuje?
Udělal jsem si pár osobáků, pojedeme na olympiádu, tak asi dobře (smích).
A jak žije?
Řekl bych to takhle. Ústí má svou kulturu. Je to drsný sever (smích). Jsem tu od září. Doba byla sama o sobě dosti divoká (covid ve vzduchu, lockdowny se střídaly jak na běžícím pase). Ani Ústí se uzavření bazénu nevyhnulo. Téměř celý podzim jsem byl mimo republiku a trénoval. Od ledna se našemu předsedovi Romanu Eckertovi z plavecké akademie podařilo vyjednat jedinečné podmínky, kdy jako jeden z mála bazénů v ČR, ten ústecký fungoval. Mohli jsme se v poklidu připravovat. Toto rozhodnutí bylo nesmírně důležité. Nedokážu si představit, že bychom pendlovali mezi X bazény – převážně asi v zahraničí. Jednak bychom na to neměli peníze, ale hlavně bychom z toho byli unavení. Zázemí je strašně důležité. Pravdou je, že jako plavec jsem vystřídal mnoho trenérských přístupů na různých místech. Od Kanady, Austrálie, Ostravy, Prahy, Plzně. Ať už se o Ústí vypraví ledacos, po plavecké stránce nabízí výborné podmínky.
Máte už ve městě nebo jeho okolí nějaká oblíbená místa, kam třeba rád chodíte?
Ústí je situované na hrozně krásném místě, okolní příroda, Labe, to je nádhera. Hrozně mě však mrzí vidět, že zde byla „architektonická ruka“ komunismu nemilosrdná. Bydlím na Klíši, líbí se mi blízká dostupnost všeho. V Praze jsem strávil tři hodiny cestováním po městě. Tady jsem do 15 minut na druhé straně města.
Váš cíl, splnit limit a dostat se na olympiádu v Tokiu, se vám podařilo dosáhnout. Jaké byly první chvíle poté, co jste to dokázal?
Bylo to 30. dubna. Ve slovenském Šamoríně jsem zaplaval na stovce motýlek národní rekord a limit pro Tokio. Ten den jsem takzvaně „cejtil“ v kostech, že to dám. Ráno se plavaly rozplavby, odpoledne finále. Už rozplavba se mi plavala krásně. S Honzou jsme věděli, že na olympijské hry limit máme. Byl bych vlastně smutný, kdyby to „ten“ den nevyšlo. Radost byla tak zvláštně skryta. Po doplávání a podívání se na časomíru jsem slyšel Honzův řev. První a spontánní reakcí v tu chvíli bylo vylézt z bazénu a jít to co nejrychleji sdílet. Jako blázni jsme se objímali. Přeci jen je to nejbližší člověk, který se mnou ledasčím prošel. Obrovskou radost měli samozřejmě i rodiče. Mamka, která se mnou byla od prvních plaveckých závodů. Nicméně i jejím případě byla velká nedůvěra v naší víru a schopnosti. Mockrát mi říkala, ať už se na vidinu olympiády vykašlu.
Jak moc důležité je mít dobrého trenéra?
Je to alfa a omega. Trenér není jen člověk, který vám zadá trénink a jde pryč. Těchto trenérů jsem zažil už mnoho. Trenér vás má motivovat, opravovat, tepat a sem tam pochválit. Honzovo trenérské oko nade mnou bdí 5-6 hodin denně. Je to o obrovské důvěře. Netrénujeme spolu dlouho, za posledních dvanáct let jsem měl asi deset trenérů. S Honzou nám to docela klape. Oba plavání milujeme a jeho uvažování mi sedí. Rád říkám, že jsem jeho socha a on si mě tesá. Už nelze sice dělat nikterak velké zářezy (smích), socha už má něco za sebou, ale kupodivu jsme spolu změnili poměrně dost.
Teď ale máte před sebou olympijské hry v Tokiu. Jak se na ně chystáte?
Začátkem června jsme byli v Turecku na dvoutýdenním soustředění. Po návratu nás čeká mistrovství republiky. Těšíme se, pač se závody konají na Klíši. Budeme se chtít trochu předvést. Následuje závěrečné soustředění na Slovensku a 11. července odlet do Japonska.
Nemáte v dějišti her obavy třeba kvůli hrozbě koronaviru?
Nemám. Covid jsem s velice mírným průběhem prodělal o Vánocích. Budu naočkovaný. Ani moji rodinu nebo blízké covid výrazně nepoznamenal.
Běžným Japoncům se zrovna kvůli covidu pořádání her nezamlouvá. Nebojíte se, že je posunou nebo dokonce zruší?
Ať je klidně posunou (smích), ale jsem přesvědčen, že je nezruší. Přeci jen je v tom hodně peněz. A někde jsem četl, že za zrušení je obrovská pokuta pro pořadatelské město. Nicméně už to asi Japonci chtějí mít za sebou. Na druhou stranu si říkám, že to bude první posunutá olympiáda, na kterou budeme vzpomínat. Já se na to těším. Bude to jiné a já mám ty jinakosti celkem rád.
Máte informace, jak náročná budou protiepidemická opatření v dějišti her?
Asi bych měl mít. Od olympijského výboru mi chodí různé emaily, jak to tam organizačně bude vypadat. Ale přiznám se, že jsem to ještě nečetl. Kdybych to dělal, šla by mi z toho všeho hlava kolem. Myslím, že už jsme se za ten rok a půl naučili s covidem trochu žít. Bez roušky ani ránu, dodržovat rozestupy, testy… Prostě klasika, nic zásadního nečekám. Všichni víme, do čeho jdeme.
Jaké jsou vaše vyhlídky pro olympijské hry?
Nemám žádnou představu, ale zlatou olympijskou medaili nám do Ústí asi nepřivezu (smích). Každopádně si to tam nejedu, jak se rádo říká, užít. Budu se rvát.
Vaši kariéru před lety přibrzdil nešťastný dopingový nález, když vám kamarád hodil do pití kokain. Jak těžké období to bylo?
Já bych vás s dovolením poopravil. Doping mě nepřibrzdil. On mě zastavil, ba co víc, vrátil zpět. Byla to škola, kterou nikomu nepřeju. Na druhou stranu člověk zjistí, kdo při něm stojí. Platí to známé … v nouzi poznáš nejen sebe, ale i své okolí. Po úvodním rozpaku mě samozřejmě podrželi rodiče a hlavně přátelé (bývalí plavci). Honza, se kterým jsem začal tři měsíce před tím trénovat. Celkem hezky se nám to rozjíždělo a pak dostali takový zářez. Byla to pro všechny síla.
A jak to probíhalo?
V říjnu 2017 jsem měl pozitivní nález, první komise mě v prosinci osvobodila. Neexistovalo moje přímé zavinění. Druhá komise se s rozhodnutím té první ztotožnila, ale antidopingový výbor se odvolal a šlo to k Rozhodčí komisi olympijského výboru. Nakonec sice došli k závěru, že jsem za to nemohl, ale jako reprezentant musím nést následky. Rozhodčí komise českého olympijského výboru udělala bezprecedentní rozhodnutí. Právě z tohoto úhlu pohledu je kvalifikování se na olympijské hry pro všechny o fous zajímavější. Rok a půl distanc, ať už za to sportovec může či nemůže, je pro kteréhokoliv sportovce devastující. Skončí se škraloupem dopingového hříšníka. To jsem nechtěl dopustit.
Jaký máte tréninkový den? Musíte dodržovat nějakou speciální životosprávu?
Dlouhá léta jsem si myslel, ze když odmakám to, co mi trenér zadá, půjdu domů, bude ze mě mistr světa amoleta. Neměl jsem ani chuť svoje zažité návyky měnit. Šeredně jsem se mýlil. Díky Honzovi a svému věku vidím, že se výkon skládá z mnoha proměnných. Pokud je nebudu ochotný dodržovat, tak se jednak nikam nedostanu, ale ani se nezlepším. Musel jsem tedy překopat úplně vše, od jídla, přes regeneraci po samotný trénink.
Co rád děláte, když neplavete?
Zklamu vás. Jsem ve finále vlastně docela nudný člověk. Plavání věnuji veškerý svůj volný čas.
Přidat komentář