Na svém kontě má desítky velkých divadelních rolí. Ale televizní diváci ústeckého rodáka Jiřího Hánu znají spíše ze seriálů. Každé pondělí teď vstupuje do domácností jako kapitán Kovář v nováckých Specialistech.
Narodil jste se v Ústí, strávil jste tu dětství. Jaké máte vzpomínky?
Krásné, samozřejmě. Život tady nebyl úplně jednoduchý. Pamatuju si na období inverzí, které jsme tu jako děti zažívaly. Rodiče nás naštěstí, kdykoli to šlo, odváželi do Krkonoš za babičkou a tam jsme trávili veškerý volný čas a prázdniny. Dokonce jsem měl tak skvělé třídní učitelky na základce na Severní Terase, že se s nimi rodiče domluvili a my mohli jet na hory o něco dřív, i během školních dnů.
A co gymnaziální roky?
No gymnázium, to je takové období, kdy si člověk říká… co já budu dělat. Má spoustu nápadů a plánů. Chce studovat, zároveň chce cestovat. Já tam šel s tím, že budu doktorem a vystuduji medicínu, jenže pak jsem takzvaně přičichl k divadlu a samozřejmě realita byla úplně jiná. Takže jsem od plánů na medicínu postupně ustoupil a začal víc a víc propadat divadlu. A dopadlo to, jak dopadlo (smích).
Vy jste ve svých hereckých začátcích hrál i v ústeckém Činoheráku, je to tak?
Bylo to během mých gymnaziálních let. První ročník jsem ještě pilně studoval s cílem jít na medicínu, jenže pak jsem už přičichl k divadlu a vybral jsem si dramaťák, který vedl Karel Tománek. A výhoda byla, že jsme měli to štěstí, že do Činoherního studia v ten okamžik přišel ročník, který právě ukončil studia na DAMU, a ti začali zkoušet nové inscenace. No a Karel Tománek nás přivedl do Činoheráku s tím, že budou potřebovat kluky na souboje do Tří mušketýrů. A takhle to začalo. Pak mě oslovil Jirka Pokorný, že by mě bral do další inscenace a postupně to narůstalo. V maturitním roce, jsem tu hrál v šesti nebo sedmi inscenacích. Bavilo mě to období. Ti lidé, to prostředí, to divadlo, které mě něčím oslovilo. Pak když jsem dělal přijímačky na DAMU, kam jsem se dostal, tak jsem byl šťastný, že můžu v té práci pokračovat.
Takže při studiích jste tu ještě hrál?
Hrál, ale postupně to bylo složitější. A po DAMU už jsem začal hrát v Praze. Během studia jsem mohl hostovat v Činoherním klubu a ve Viole. A pak jsem hrál postupně v Divadle Komedie a angažmá jsem dostal v Rokoku. Pak s to začalo rozvíjet, hrál jsem nebo hraji v Arše, Divadle ABC, ve Studiu Dva nebo v Ungeltu. A jsem za to rád.
A vracíte se někdy do Ústí? Máte tu rodinu, přátele?
Jezdím sem opravdu málo, jak jsem zmiňoval, tak po studiích na DAMU jsem začal hrát v pražském divadle Rokoko a tam jsem byl 19 let v angažmá. Tím pádem mě ta práce hodně pohlcovala, takže jsem ve volném čase neměl moc prostoru. Do Ústí se moc často nedostanu, ale jezdím sem za rodiči a jsem v kontaktu se spolužáky ze základky. Dokonce je v plánu sraz, ale to kdoví kdy, vzhledem k omezením.
Doporučil byste Ústí k návštěvě? Máte ve městě nebo v okolí nějaká oblíbená místa?
Mám rád Severní Terasu, kde jsem prožil dětství. Sice jsme bydleli v paneláku, ale příroda byla na dosah. Měli jsme možnost hrát si v zeleni. A co se týče okolí, tak to je tu krásné. Vzpomínám třeba na Tisou, kam jsme jezdili na výlety. Vím, že Ústí má špatnou pověst znečištěného průmyslového města. Ale já to můžu porovnat a vím, že se toho hodně změnilo k lepšímu. Takže bych klidně dovolenou na Ústecku doporučil. K Ústí mají lidé předsudky, které jim přinejmenším okolí města snadno vyvrátí.
Teď jste se v rodném městě zapojil do projektu „Klokánek na koni“. Co vás k tomu vedlo?
Především mě tento projekt oslovil, protože se jedná o pomoc dětem. Mám možnost se prostřednictvím tohoto projektu podílet na zprostředkování zážitku a radosti dětem, kterým není dáno, by prožily šťastné dětství s rodiči. Tímto projektem jim ten čas zpříjemníme a podpoříme to, aby měly hezké zážitky a zároveň aby byly připraveni do společnosti. Období dětství je důležité pro vývoj jedince, protože ho to obrovsky v tom dospělém životě ovlivní. Já jsem moc rád, že jsem byl osloven.
V čem ten projekt spočívá?
Spočívá v tom, že společně se studenty ústecké pedagogické fakulty a s Michaelou Valáškovou, která je duší celého projektu chceme vytvořit den na zvířecí farmě. Kde bychom s dětmi strávili čas u zvířat a dalšími aktivitami. Na tento den na farmě vybíráme peníze a za zbylé peníze se nakoupí dětem v Klokánku užitečné a potřebné věci, jako jsou školní pomůcky nebo hygienické potřeby. Nejdůležitější částí celého projektu je osvěta … to znamená mluvit a upozorňovat na existenci patologických jevů, které se týkají i Ústí nad Labem. Tím myslíme například zneužívání, týrání nebo zanedbávání dětí. Pokud se podaří vybrat více peněz, než se předpokládalo, tak se nakoupí nejen pro ústecký, ale i pro teplický Klokánek.
Teď během pandemie, kdy jsou lidé více doma, horší se chování v rodinách, k dětem?
Horší se právě neuvěřitelným způsobem. Michaela mi popisoval, jak právě pandemie, home office rodičů, distanční výuka dětí a všechno to dohromady velmi negativně působí na chování rodičů k dětem, ale bohužel i opačně. Je tam i napadání dětí směrem k rodičům. My jsme si zvykli dávat odmalička děti někam do školek, škol, heren a neumíme s nimi trávit volný čas. A teď, když jsme najednou všichni doma, tak se s tím spousta z nás neumí vyrovnat.
Jak se vám s lidmi z projektu spolupracuje?
Ta spolupráce je v plenkách. Teď nás právě čekají ty nápady, to jakým způsobem se nejlépe na podpoře dětí z Klokánku podílet, co vše pro ně budeme moci udělat. Ať právě tímto projektem, ale i třeba v rámci mého působení v divadle. Mě především těší to, že teď budeme pracovat na tom, jak tu činnost rozvíjet. Je důležité, že se vyberou peníze, ale především je důležité dětem zprostředkovat pozitivní zážitky.
Divadla i přes koronavirová opatření žijí. Na jakých divadelních či filmových projektech v současnosti pracujete?
Žijí, ale je to těžké. Zkouší se nové inscenace, ale nikdo neví, kdy budou moci být odpremiérované oficiálně. Takže já teď nezkouším nic.
Co plánujete, až opadnou omezení?
Před rokem jsem z angažmá odešel. Těch důvodů bylo několik. Především proto, že už jsem byl hodně pracovně vytížený. Stabilně jsem hrál dvacet představení měsíčně, ale třeba v prosinci 2018 jsem odehrál čtyřiatřicet představení. Tak to jsem si říkal, že to už je fakt moc. Ale nechci se rouhat, jakože … tak a končím s divadlem. To v žádném případě. Cítil jsem, že potřebuji zvolnit, dát si odstup, abych měl na divadlo zase chuť. Abych chodil do divadla a ne do práce a odškrtnul si křížek, že mám splněno. Jinak je vše ve fázi příprav. Mám rozjednáno zkoušení ve Studiu Dva a v Ungeltu.
Dá se říct, jakou divadelní roli z vašeho repertoáru jste měl, anebo máte nejraději?
Miloval jsem Francina v Postřižinách, miloval jsem Sebevraha od Nikolaje Erdmana, Evžena Oněgina. Miluju Karla Čapka, co hraji v Rokoku nebo roli v Madame Rubinstein ve Studiu Dva. I když, že jsem odešel z angažmá, tak mi nějaké inscenace zůstaly, některé měly derniéru. Teď jsem já sám v očekávání, které zůstanou a které půjdou takzvaně k ledu. Ty, co hraji, bych rád hrál, co nejdéle. Výborná je komedie Listopad nebo Kancl. Teď čekám na období, kdy přijdou nové věci.
A čemu jste se začal věnovat, když jste odešel ze stálého angažmá?
Tím, že jsem byl hodně vytížený, tak jsem neměl čas ani natáčet. Dnes platí to, že natáčí ten, kdo má čas. Dříve se přihlíželo, že herec zkouší nebo hraje. Teď se to sice snaží sladit, ale dřív se s tím, že herci hrají divadlo, počítalo více. Teď momentálně čekám na nové díly seriálu Specialisté, od dubna by mělo začít natáčení už sedmé série. Natáčet jsem měl i film, ale z toho kvůli koronaviru nakonec sešlo.
Zmínil jste seriály. Televizní diváci vás mohou nebo mohli vídat ve VIP vraždách, Specialistech nebo třeba v Ulici? Jak se vám v takových seriálech, co jsem na obrazovkách často a sledované, hraje?
Já jsem rád, že lidé na to reagují pozitivně. Někdo ty seriály vnímá jako takzvaně druhořadé, ale já to beru, jako oddechovku pro diváky, odreagování. Když do toho jdete, tak buď si tu práci obhájíte, nebo do té práce nechoďte. Znám kolegy, co seriály točí, ale zároveň se za to stydí. Každý seriál je jiný, takže i práce je na nich jiná. Mě na tom nejvíc baví, že jsem v kontaktu s jinými herci. Ulice je studiovka, která má zaběhlý řád, kde to jde jako na běžícím pásu. Ve Specialistech je bezvadný, že je tam akce. Natáčení v exteriérech nebo se zásahovkou. Procházíme školením. Kromě těch seriálů, co jste vzpomínala, bych rád zmínil seriál Kosmo, který jsem miloval a byl bych rád, kdyby ho v dnešní době někdo pustil. Jsem zvědavý, jestli by to dnes prošlo (smích).
Je teď natáčení náročnější, v období koronavirových opatření?
Je to strašně náročné. Jak v Ulici, tak ve Specialistech k tomu produkce přistoupila velmi zodpovědně a testují nás před každým cyklem. Já osobně už mám za sebou dvanáct testů a znám kolegy, co už jich mají třeba třicet. Testováním prochází opravdu každý, včetně epizodních rolí. A samozřejmě, když se objeví někdo pozitivní, tak se musí překopat natáčecí plán, aby mohli točit ti zdraví. Komplikuje se to i vzhledem k exteriérům, kdy je vše předem nasmlouvané, není jednoduché to sladit.
A vy osobně, máte rád seriály?
Teď ano, teď mám čas (smích). Když jsem v zápřahu, tak televizi moc nesleduji a pokud ano, tak si něco pustím, abych si vyčistil hlavu. Ale momentálně jsem zhltl seriál Koruna, viděl jsem všechny čtyři série. Je krásné sledovat, že je projekt, na který jsou peníze, což tady moc nebývá, kde je skvělý scénář, ono se to pak jinak hraje.
Co je vám vlastně bližší, stát před kamerou, nebo na jevišti?
To se nedá srovnávat. Každé hraní je úplně jiné. Když vidíte televizní záznam divadelní inscenace, tak říkáte … to je moc. Herectví jevištní a kamerové je rozdílné. Kamerové je minimalistické a na jevišti je to emoční, o velkých gestech. Já mám rád oboje. Oboje je totiž součást mé profese.
Čemu se rád věnujete ve volném čase?
Já miluji zahradu, pěstování zeleniny, bylinek. Mám rád stromy a přírodu. Takže relax pro mě je právě zahrada.
A plány do budoucna … dá se teď plánovat?
No tak to vědí jen tam nahoře (smích).
Přidat komentář