Spisovatel Josef Formánek je autorem několika úspěšných knížek. Je také reportér a zakladatel cestovatelského magazínu Koktejl. Zážitky s alkoholismem a pobytem v léčebně popsal v knize Úsměvy smutných mužů, podle níž režisér Dan Svátek natočil film, ve které, postavu spisovatele Formánka představuje herec David Švehlík.
Jste rodilý Ústečan, jaký máte k městu vztah?
Sentimentální. Narodil jsem se tady. Některá místa mi připomínají dětství nebo první lásky. Žijí tu moji blízcí. Spolu s kamarádem Miroslavem Urbánkem jsem tady ve svých jednadvaceti letech založil geografický časopis Koktejl. Potkávám tu spoustu známých tváří, které je pro mne příjemné vidět. Mám tohle město rád.
A jaké máte pocity z Ústí vašeho dětství a z Ústí současného?
Mění se jako všechno. Myslím, že od revoluce prokouklo. Ale podivné tahanice okolo Hraničáře a Činoherního studia před lety mi připadaly jako návrat do neveselé předrevoluční éry.
Máte v Ústí nebo na Ústecku nějaká oblíbená místa?
Hrad Střekov, kostel Nanebevzetí Panny Marie s šikmou věží, vyhlídka na Větruši nebo čtvrť Klíše. A má nádherné okolí – malebné údolí řeky Labe, romantické Tiské stěny, krásné České středohoří…
Máte v Ústí stále kamarády a přátele?
Jasně. To se nikdy nezmění… Starých přátelství si velmi považuji.
Založil jste cestovatelský magazín Koktejl, kde jste dělal dlouhá léta šéfredaktora. Jak na to období vzpomínáte?
Bylo to krásně bláznivé, ale též velmi hektické období plné stresu, kdy jsme s kolegy s nadšením objevovali svět, vlastní možnosti a hranice naší reportérské práce. Jsem rád, že se časopisu daří nadále dobře. Musím ocenit práci současné šéfredaktorky Báry Slavíkové Literové a vůbec celé redakce, které se daří držet úroveň reportáží i fotografií v magazínu Koktejl hodně vysoko.
Jste také cestovatel. Byl jste na mnoha místech a máte možnost posuzovat a srovnávat. Který navštívený kontinent či země má z vašeho pohledu nejvíce tváří?
Indie, ale i Indonésie. Moderní doba se vším všudy se tam proplétá s tisíce let starými tradicemi, vidíte tam nádhernou přírodu, ale i neuvěřitelnou špínu měst, nehostinné kouty se střídají s malebnými vesničkami, úrodné nížiny s vrcholky hor či náhorních plošin nebo sopek, mísí se tam jazyky, náboženství… V obou zemích potkáte neuvěřitelné bohatství a chudobu, jediné, co je tam konstantní, že se v těch zemích na vás většinou úplně všichni usmívají a chovají se k vám jako k cizinci přátelsky.
Určitě jste se setkal s domorodci, kteří vás oslovili nejvíce?
Mentawajci, žijící v deštném tropickém pralese na ostrově Siberut. Pro jejich nezměrný klid a nadhled, vnitřní sílu, jež jim i přes zlomek majetku, než který máme my, a i přes obtížný život v džungli umožňuje radovat se z maličkostí a dennodenní útrapy překonávat s úsměvem. Mám je rád pro jejich lpění na svých tradicích, svém pohledu na svět, svých šamanech, již jsou pro ně jak vizionáři, tak léčitelé nebo i soudci v případných sporech a udržovatelé jejich živé, originální kultury.
Cítíte se být víc spisovatelem, nebo cestovatelem?
Tím prvním. Cestuje každý, jen délky cest se u každého liší.
A uměl byste sám sebe jako spisovatele charakterizovat?
Cítím se díky psaní být naprosto svobodným člověkem, který si píše, co chce, a jediné, co od psaní potřebuje, jsou emoce, které dokáží oživit skutečné vzpomínky, ať už vypravěče nebo čtenáře. Protože bolest i radost prožíváme všichni stejnou, jen kulisy a doba se mění. Všichni si neseme svůj kříž a pro každého z nás je ten náš kříž stejně těžký. Od té doby se snažím, kohokoliv potkám, k tomu druhému být laskavý, neboť nevím, s čím právě on ve svém životě bojuje.
Podle vaší knížky Úsměvy smutných mužů byl natočený film, jak se vám líbí?
Myslím, že se režisérovi Danovi Svátkovi a hercům podařilo natočit silný film, s podobnou atmosférou, jakou má kniha.
Vy ve filmu i sám hrajete?
Hraji maličkou roli, postavu na druhé straně barikády, nedůvěřivého doktora Překotila, který filmovému Josefovi a ostatním pacientům moc šancí venku za zdmi protialkoholní léčebny nedává.
Film se natáčel i v našem kraji, jak na natáčení vzpomínáte?
Během natáčení filmu se odehrálo pár zvláštních náhod… Jedna z nich byla, že když jsme v Kytlici měli točit pár zimních scén, měli jsme na to, díky rozpočtu a vousům Davida Švehlíka, které si musel kvůli jinému projektu oholit, jeden jediný den. Předpověď byla, že ten den bude bez sněhu, na blátě. Doslova jsme se s režisérem modlili, aby to dopadlo, ale brzo ráno, když jsem projížděl Ústím, tak silně pršelo. Tak půlhodinu předtím, než jsme dorazili do Kytlice, začalo hustě sněžit. Když jsme natáčení spokojení skončili a odnášeli filmařské náčiní do aut, tak zase začal sníh tát a padat ze střech…
Jedna ze scén se odehrává v pivovaru Na Rychtě… Byl jste u toho?
Ano byl. Zase zvláštní náhoda… Mému nejlepšímu kamarádovi z dětství zavolal jeho kamarád Martin Prachař, majitel Rychty, jestli by nemohl na chvíli odběhnout z práce, že potřebuje narychlo zajistit pro nějaké filmaře ještě početnější kompars. Můj kamarád prý nevěděl, že to má být film podle mé knihy, ale z přátelství k Martinovi tam šel. Když jsem tam dorazil já, viděl jsem zrovna, jak si David Švehlík, který mne ve filmu hraje, sedá proti mému příteli, neboť mu ho prý předtím režisér určil, aniž by toho komparsistu znal, že právě on mu bude hrát filmového kamaráda, protože mu to tak pocitově sedí… Lehce mne tenkrát zamrazilo. Ale jak jsem říkal, takových náhod bylo víc. Třeba filmová kancelář beze mne jako jednu lokaci k natáčení vybrala činžovní dům v Ústí, kde žije moje tchyně. Když jsme se štábem dorazili na plac, myslel jsem si, že se na mne domluvili, ale o tom, že tam žije maminka mé ženy, prý ve štábu nevěděl nikdo a ona byla také překvapena, že mne vidí jít po chodbě okolo jejích dveří spolu s hlučnými filmaři o dvě patra výš…
Blíží se komunální volby, za Ústecké fórum občanů kandiduje váš dlouholetý kolega ve vašem projektu cestovatelského magazínu Koktejl a kamarád Rosťa Pech. Co na to říkáte? Vymlouval jste mu kandidaturu, nebo ho podporujete?
(Smích) Ten kamarád z dětství, o kterém jsem před chvílí vyprávěl, že hrál v komparsu, je právě Rosťa. Nejsem blázen, abych komukoliv cokoliv rozmlouval. Už dávno ostatním nevnucuji svůj názor jako jediný možný a správný a už vůbec se nesnažím někomu dávat nevyžádané rady. Od toho to jsou volby, abychom si v nich každý sám za sebe svobodně zvolil. Dle svého vlastního názoru. On ví, že ve mně víc sympatií budí hnutí Pro Ústí, ale jak jsem řekl – je to jeho věc, jeho volba. A o Rosťovi můžu říct, že to je seriózní člověk, na něhož je spolehnutí.
Co vy a politika, sledujete ji? Nechystáte se také kandidovat?
O tom nepřemýšlím, neboť politiku zas tak aktivně nesleduji.
Na čem v současnosti pracujete?
Abych byl nejen pro své blízké opravdu laskavý člověk.
Určitě máte ještě mnoho plánů v profesním nebo soukromém životě, prozradíte nějaké?
Jako věřící člověk ctím tu známou větu, že když chceš pobavit Boha, stačí ho seznámit se svými plány… Proto už moc neplánuji a spíš beru to, co život přináší. Nové šance, situace i řešení. Učím se přijímat.
Přidat komentář