Už se zdálo, že sklepy plné kompotů z éry našich babiček jsou minulostí. Že tento tradiční způsob konzervace zeleniny, ovoce, hub či masa vytlačila celoroční nabídka čerstvého zboží ze supermarketů. A že by jejich návrat mohla přinést snad jen hospodářská nouze vzešlá z nějaké další války. Ale poslední vývoj v českých domácnostech naznačuje, že domácí kompoty zažívají renesanci.
Stojí za tím touha po zdravější výživě a ekologičtějšímu chování k potravinám. Právě zavařování umožňuje zužitkovat bioprodukty z vlastní zahrádky či z darů lesa. Sbírka obalového skla, kterou disponuje ústecké muzeum, jako jedno z mála v České republice, zachycuje i rozmanitost a krásu zavařovacích sklenic vynikajících rozličnými tvary, velikostí a půvabnými firemními značkami. K jejich velkým producentům patřila i ústecká sklárna založená v roce 1872 coby největší lahvárna v Rakousko-Uhersku. Čerstvou akvizicí je pak soubor sklenic s kompletním zavařovacím hrncem značky „REX“ darovaný Veronikou Kráslovou z Chlumu na Děčínsku.
První pokusy se zavařováním potravin provedl v roce 1700 Denis Papin vynálezce papiňáku. Praktické využití se ale tento způsob dlouhodobého uchování poživatin dočkal až o sto let později. Zásluhu na tom nesl Napoleon Bonaparte, který vypsal vysokou odměnu za řešení problému se zásobováním vojska jídlem. Tak vznikla první konzerva sterilizovaná varem. Sklenice se začaly pro týž účel užívat až zásluhou německého chemika Rudolfa Rempela, jenž v roce 1880 vymyslel zavařovačku s gumovým těsněním a později i další příslušenství pro zavařování kompotů. Vše patentoval roku 1892 a hned našel podnikavce, který se jeho nápadu ujal. Jmenoval se Johann Carl Weck a zrodily se zavařovací sklenice „Weck“ se značkou jahody. A už na vždy se staly králem německého trhu v tomto sortimentu. V Německu se pro zavařování „Einkonchen“ vžil lidový termín „Einwecken“, který v roce 1907 přešel do spisovné němčiny.
V českých zemích získal dominantní postavení o něco mladší výrobce „REX“. Také se v češtině ke slovu zavařovat ustálilo synonymum „rexovat“ (obdobně jako existuje k vysávání „luxovat“ odvozené od značky vysavačů „LUX“). Ovšem plejáda značek vylisovaných na zavařovačkách byla podstatně širší a některé zněly z dnešního pohledu dost kuriózně, třeba: „Frauenlob“ (chvála hospodyně), „Immerfrisch“ (stále čerstvé), „Reichsglas“ (říšská sklenice) nebo „Namenlos“ (bezejmenné).
Muzeum města Ústí nad Labem
Přidat komentář