Turistická sezóna končí, a mnoho památek se zavírá veřejnosti. Je mezi nimi i zámek Velké Březno.
S jeho kastelánem Milošem Musilem jsme si povídali nejen o tom, jaké to je, být zámeckým pánem.
Povolání kastelána se zdá jako poměrně romantické: bydlení na zámku, možnost chodit tam, kam návštěvník nesmí… Je to opravdu taková pohádka?
Je. Určitě. Proto jsem tady. Neznám kastelána, který by to neměl rád. Většina kastelánů to samozřejmě dělá proto, že je to pohádkové. Že je to pestré a hezké.
A jak se bydlí na zámku?
Dobře. Ale všude je chleba o dvou kůrkách. Za prvé pořád jste v práci. Od rána do večera. Dneska byl například ve dvě v noci poplach, takže jsem s policií běžel ven podívat se, co se dělo. Byl to naštěstí jen vítr. Samozřejmě je tu i určité bezpečnostní riziko a pak jsou tu také pořád všude lidi.
Když kastelán – nedej bože – přijde o práci, musí to být docela tragédie. Vedle práce přijde i o byt.
Je to jako rozvod, řekl bych. Občas se to stává. Teď už jsou kasteláni jmenováni, už to není na pracovní smlouvu jako kdysi. Tak že se může stát, že vás ze dne na den odvolají, a je to. Což může být: někdy si to kastelán zaslouží, někdy se nelíbí. A nejde jen o to, že přijdete o byt. Například děti přijdou o přátele, protože odejdete úplně pryč. Celý život se převrátí vzhůru nohama. Není to dobré ani pro zámek. Protože teprve po deseti letech bydlení zámek poznáte. Kam zatéká, kde je louže pod oknem, když prší. Kastelán by měl být na baráku pořád. Od začátku do penze.
Jak se člověk kastelánem stane?
Musí chtít. To je celé. A musí mít taky trochu štěstí, protože zájem je docela veliký. Nicméně ne každý to vydrží, ona je to docela náročná věc. Častokrát do toho lidé jdou s velkými sny a představami, jak budou jak hradní páni, a pak narazí, protože je to vážně těžká práce.
A jaká byla vaše cesta k téhle profesi?
Byl jsem na vojně v Žatci u tankistů a mezi naše povinnosti patřilo hlídat různé sklady. Kousek od Žatce jsou Dobříčany, kde je starý zámek, a tam byly sklady, které jsme také hlídali. Když jsem byl velitel stráže, tak jsem si do plynové masky – což je vojenské tajemství – přibalil barvičky, štětce a tuže a maloval jsem si tam zámeckou architekturu. Bydlel jsem tam v takové krásné místnosti s klenbami a moc se mi to líbilo. Říkal jsem si, že by to bylo pěkné mít takový nějaký pěkný zámek a v něm bydlet. A tak jsem od té doby po tom šel. Vystudoval vysokou, stavařinu, a diplomku jsem psal na historické objekty. Když jsem začátkem devadesátých let měl firmu, už jsem s ničím podobným nepočítal, ale pak jsem jednou šel v Brně na pamáťák pro povolení na nějakou stavbu, a jen tak mezi řečí se zeptal, jestli tam nemají místo. A měli. Vyhrál jsem konkurs a dostal se na první zámek, na Bučovice.
A z jihu Moravy na sever Čech jste se dostal jak?
Pak jsem byl krátce ve Valticích, potom jsem nějakou dobu pracoval na pamáťáku a čekal, co bude volného. Jako první se uvolnilo Velké Březno, takže od té doby jsem tady.
Velkobřezenský zámek je asi jeden z prvních tady na severu – alespoň se mi to zdá – který začal dělat doprovodné programy. Kostýmované prohlídky,koncerty…
My jsme malý zámek s malou návštěvností, takže když ji chceme zvýšit, musíme se zatraceně ohánět. To znamená dělat tolik programů, aby lidé přišli. A rozdíl je vidět. Když máme nějakou akci, tak návštěvnost ohromně stoupne. Jsou to desetinásobky.
Je těžké najít spolupracovníky? Třeba na ty kostýmované prohlídky?
Myslím, že to těžké není. Na průvodce se hlásí lidé, kteří jsou nadšenci a dělají to srdcem. Takže máme vynikající spolupracovníky. Častokrát jsou to studenti nebo lidé, kteří to dělají navíc ke své práci.
Jak je to se zařizováním expozic? Předpokládám, že jen tak vzít stůl, židle a kredenc a někam je postavit není možné?
To nejde. Na to je komise, která vybírá, co se bude ukazovat a jak a kam se to umístí. V první řadě si musíte říct, kterou historickou etapu zámku chcete prezentovat. My máme empír od Karla Chotka a pak novou renesanci od jeho vnuka Karla Marii. Z té nové renesance už máme k dispozici fotky a na nich je vidět, že tehdy měli třeba spoustu textilií po stěnách, všechny pokoje přecpané věcmi. Až to vypadá příšerně, to by se dnes nikomu nelíbilo. Takže tohle období ukazujeme v trochu učesané podobě, která je bližší dnešním návštěvníkům.
Vy sice nejste graduovaný historik, ale za dobu, co jste kastelánem, jste se jím už asi stal.
Na Chotky jsem odborník, dá se říct. 🙂
Podařilo se vám o této rodině objevit něco, co se dosud nevědělo?
Tak například se nám podařilo odhalit zajímavé vztahy některých Chotků a příběhy jejich potomků. Představili jsme je na zářijovém oživeném zámku, který se jmenoval Hraběcí lásky. Stavitel zámku purkrabí Chotek byl taková osobnost a tak nedoceněná, že pořád je co objevovat. Jeho deníky jsou dodnes nezpracované, stejně jako archiv rodiny Chotků. Takže když k nám chodí studenti historie, tak jim často podstrkujeme tato témata.
Před lety jste otevírali nové patro, v parku přibyl kout s růžemi, co chvíli máte nějakou novou akci. Co dalšího byste rádi ještě udělali?
Toho by bylo! Dejte mně miliardu a já ji tu utratím, to není problém. Třeba: nedávno přišla paní a vyprávěla, jak si tu po roce 1945 hrála s kastelánovou dcerou a že nejlepší ze všeho byly sklepy. Vedlo do nich prý úzké schodiště, byla tam mumie a další věci. My jsme jí ale říkali, že tu žádné sklepy nejsou, a měli jsme za to, že si to s něčím spletla. Jenže pak přišla druhá a třetí a všechny říkaly to samé. Ve stavebních hlášeních ze stavby zámku ale o sklepech skutečně nic není. A plány nebo stavební deníky z přestavby se nedochovaly. Na boční fasádě zámku jsou dva větrací otvory, do kterých jsme nechali zavést kameru, abychom se pod zámek podívali. Ukázalo se, že tam sklepy skutečně jsou. Na záběrech byly vidět klenby, ale jinak je to všechno zasypané. Pravděpodobně tam byl kabinet kuriozit. Takže mým snem a přáním by bylo sklepy otevřít. Už na tom trochu pracujeme.
Kdysi jste říkal, že Ústečané jezdí na Velké Březno málo. Pořád to platí?
Pořád to platí. Tedy asi každý Ústečák tady byl na svatbě, ale je zajímavé, že se nejde podívat na zámek. Ale to je běžná lidská vlastnost. To, co máte blízko, na to máte času dost. Jenže pak zjistíte, že čas utekl a zámek jste nikdy neviděli. Ale jezdí hodně cizinců a Pražáků, protože purkrabí Chotek je v Praze pořád známý. A kupodivu začala hodně jezdit Morava. Kraj už nemá stigma měsíční krajiny, přece jenom se to lepší a jsou tací, kteří jezdí do severních Čech na dovolenou, čemuž jsme strašně rádi.
Myslíte, že je to tím, že města a kraj se v poslední době hodně věnují propagaci?
Nevím, jestli je to tou oficiální propagandou. Nejlíp vždycky funguje šeptanda. Jde o to, aby si lidé sami řekli, že je to tu hezké. A oni si to říkají. Důležité je, aby tu fungovala infrastruktura: silnice, chodníky, cyklostezky. Když tohle nebude, tak reklama za pět milionů nepomůže.
Co dělá kastelán v zimě?
Papíry, papíry a papíry. Dělají se statistiky, plány, abychom se nenudili. V lednu a únoru je pak trochu klid, to se připravuje nová sezóna. Jenže to je tady zase všude hrozná zima, to je tady tak dvanáct patnáct stupňů. Takže jsme někde zalezlí ve vaťáku a plánujeme, co budeme dělat dál.
Často se říká, že lidé jsou současnou digitální klipovou kulturou tak „zdegenerovaní“, že neudrží pozornost a potřebují neustále nějaké vzruchy a podněty. Pozorujete i vy na zámku, že se návštěvníci časem mění?
No, my jsme mezi zámky trošku rarita. My jsme zámek za odměnu. Nás najde opravdu jenom ten, kdo nás opravdu chce navštívit. A když už nás chce navštívit, tak si nás užije, protože ví, do čeho jde. A je pravda, že tu prohlídkovou trasu máme krásnou. Jsme opravdu hezký zámek – ne že bych se chtěl chlubit, máme nádherné příběhy, neděláme prohlídky přesně podle sylabu. Průvodce má možnost obsah prohlídky měnit i podle toho, jací lidé na prohlídku přišli. Netrváme ani striktně na čase. Takové to „nalevo vidíte truhlu od neznámého mistra“, to my odmítáme. Provádíme živou formou, aby to lidi bavilo. Takže naše návštěvní kniha je plná chvály. Nemohu tedy říct, jestli jsou lidé jiní. K nám chodí pořád stejný typ lidí a pořád jsou spokojení.
Veronika Vorlíčková
Přidat komentář