Ústečan Miroslav Oros cestoval z Paříže do Prahy, ale tak trochu jinak, než bývá běžné. Trvalo mu to dva týdny a jel na koloběžce. Ujel skoro 2 000 kilometrů a vybral i peníze pro dobrou věc. Odhodlaný sportovec také nalétal během tří měsíců přes 9 000 kilometrů na motorovém paraglidu. Jeho výkon je dokonce zapsaný do Guinnessovy knihy rekordů.
Jste Ústečan. Co tady v regionu máte rád?
V Ústí jsem se narodil, v bývalé porodnici, kde je dnes nádherný kampus. Ten areál mám hodně rád a jsem na něj hrdý, už jen proto, že může do Ústí přilákat nebo v něm udržet spoustu mladých lidí. Na Ústí mám rád, že jde o univerzitní město, díky kterému tu vzniká podhoubí inteligence, na kterém se dá stavět. Zmínit musím, což ale asi zmiňuje každý, ústecké okolí. Údolí Labe, blízkost Českého středohoří, Labských pískovců, Krušných hor. To je něco unikátního. Mám rád i ústeckou kombinaci historické architektury a komunistického brutalismu. Já si myslím, že do budoucna by se z toho dalo těžit.
A co naopak se vám nelíbí?
Ten nepořádek. Nerozumím tomu, ale v Ústí je nepořádek téměř na každém kroku. Proč tady nejsou odpadkové koše, proč není uklizeno, proč se člověk nemůže normálně projít a koukat na nebe, aniž by si nevyvrtl kotník v nějaké díře v chodníku. To hezké si bohužel musíte na Ústí najít. Fakt to není láska na první pohled. K lásce k Ústí se musíte prožít.
Létáte a propaguje létání všeho druhu, jste autorem nebo spoluautorem leteckých dokumentů. Ale také jezdíte koloběžce. Dá se říct, co děláte raději?
V současnosti jsem především letecký dokumentarista a žurnalista, aktivně už tolik nelétám. Stalo mi to, co se stává spoustě lidí, co třeba dvacet let dělají jedno a to stejné, že jsem maličko vyhořel. Ne, že bych na letectví zanevřel, pilotní dovednosti si v určité míře stále udržuji. Úplně jsem se ale v posledních letech zbláznil do jízdy na koloběžce. Ne elektrické, ale na sportovní silniční nebo terénní – to jsou takové ty s velkými koly. Koloběh mě hodně naplňuje. Zažívám znovu podobný příběh jako před lety s létáním. Podobné věci, co jsem podnikal v létání, podnikám teď na koloběžce. Poprvé jsem se na koloběžce svezl asi před čtyřmi lety, když jsem s mladší dcerou sjížděl řeku Jizeru a zpáteční trasu jsme absolvovali na koloběžkách, které jsme si tam půjčili.
Předloni jste přejel Českou republiku za sto hodin. Loni jste ujel na koloběžce bezmála 1 700 kilometrů z Paříže do Prahy. Jak vás to napadlo?
Nebaví mě jezdit takzvaně „okolo komína“, ale vždy přemýšlím, jak si třeba i na delší dobu udělat čas sám pro sebe a zároveň, aby to mělo nějaký „vyšší“ smysl. Ne, jen pro mě samotného, ale i pro další lidi. Mám rád, když můžu svojí aktivitou udělat nějakou veřejně prospěšnou činnost. Na jednu stranu si to já užiju a navíc udělám i něco pro druhé. Takže jsem se dohodl s nadací, která provozuje sbírku Kuře – pomozte dětem, že se pokusím jako běžný táta od rodiny pro ně něco vybrat. Můj čtrnáctidenní koloběžkový výlet z Paříže do Prahy tak vynesl více než 100 tisíc korun na děti.
Jak náročná to byla cesta?
Už předloni jsem si vyzkoušel, když jsem jel přes naši republiku, jestli jsem schopný každý den ujet více než sto kilometrů. A šlo to. Předem jsem tedy věděl, že denně strávím na koloběžce někdy osm, někdy ale i třeba dvacet hodin. Na to jsem se musel připravit, jak fyzicky, tak mentálně. S vědomím, jak to bude těžké a s absolvovanou přípravou, to tak náročné nebylo.
Bylo něco, co vás zaskočilo?
Kdybych něco podobného už dříve neabsolvoval, tak by mě třeba zaskočilo, že se někdy dostanete psychicky i fyzicky na úplné dno. Třeba se těšíte, jak pojedete národním parkem, uvidíte východ slunce a ono je sice hezky, ale vám je zima nebo jste se špatně vyspal a navíc nejedete lesem, protože tam řádil kůrovec. V ten moment jste na cestě třeba desátý den a máte chuť to zabalit. Protože ale díky zkušenostem víte, že takové stavy přijdou, docela si je užíváte. O tohle mi vlastně také jde – poznat sám sebe v situacích a náladách, které běžný klidný život nepřináší. Jste úplně dole, dáte si bonbón, chvilku se zahřejete na sluníčku a najednou je život pohádka.
A příjemně překvapilo?
Otevřenost lidí. Koloběžka lidi přitahuje a já si s lidmi rád povídám. Koloběh trochu zavání recesí, takže vás lidi zastavují a oslovují, což mě baví. Ve Francii mě pohostili na svatbě, okolo které jsem projížděl. Když jsem projížděl Belgií, tak mě místní zvali na pivo nebo večeři. Parádní byl večírek na českém velvyslanectví v Lucembursku, který uspořádali na mou počest a kde mě dokonce přijali jako čestného člena lucemburské cyklistické federace. Z hranic s Belgií mě předtím doprovázel český velvyslanec na kole – to byl z mého pohledu velice pozitivní počin. A tím, že lidi sledovali mou jízdu na sociálních sítích a posílali peníze na „kuře“, já mohl večer usínat s pocitem, že ta moje cesta má smysl. Úžasný pocit byl, když jsem peníze předával adresátům. Přijde mi fajn, když jeden „blbej“ koloběžkář dokáže vydělat za dva týdny přes sto tisíc na dobrou věc.
Zasáhla vaše plány pandemie koronaviru?
Zasáhla. Původně chtěl cestu z Paříže do Prahy absolvovat bez doprovodu. Už jsem měl na půl trasy domluveno ubytování, ale asi měsíc před startem se znovu vůbec nevědělo, jak to bude s opatřeními kolem pandemie, a mě se začaly plány bortit. Některá domluvená ubytování mi odřekla. Takže jsem musel tu nastalou situaci řešit. Prostřednictvím kamaráda se mi podařilo vypůjčil si obytné auto. Spolupracovník a kamarád Tomáš Čapek si udělal čas a postaral se mi o doprovodný servis. Já jsem si jel svou trasu, on jel autem, nakoupil, uvařil. Potkávali jsme se ale třeba jen na oběd nebo až večer.
Vrátíme se ale k létání. Kromě toho, že jste dělal dobrý skutek a šlo o benefiční akci, tak jste se i zapsal do Guinnessovy knihy rekordů tím, že jste nalétal na motorovém paraglidu přes 9 000 kilometrů za 90 dní. Co vás k tomu vedlo?
To už je ale dávno, psal se rok 2011. Rok před mým přeletem jsem se setkal s Kanaďanem Benjaminem Jordanem, který ten rekord ustanovil. Uletěl 8 000 kilometrů za 100 dní. Letěl napříč Kanadou a navštěvoval tábory pro děti z neúplných rodin. A tak pomáhal. Když jsme se potkali, řekl jsem mu, že ho překonám. Pro mě bylo velké dobrodružství létat, užívat si sport, ale líbila se mi i ta myšlenka dobrého skutku. Přišlo by mi sobecké, zabít tři měsíce času a nevymyslet přitom něco navíc. Takže jsem se spojil s Nadací táta a máma a trasu jsem naplánoval tak, abych letěl mezi všemi dětskými domovy v České republice, kterých bylo v té době více než 180 a žilo v nich zhruba osm tisíc dětí. V některých jsem se i zastavil a povídal dětem o tom, že je potřeba jít za nějakým cílem, ale také počítat s tím, že cesta k jeho dosažení nebude úplně jednoduchá. Během 90 dnů, kdy jsem mezi dětskými domovy létal, se podařilo pro děti vybrat asi půl milionu korun. A ještě jsem se za svůj výkon ocitl v Guinnessově knize rekordů.
Co zápis do Guinnessovy knihy rekordů pro člověka znamená?
Technicky, že musíte mít dva svědky na každý start a na každé přistání. Takže jsme kolikrát museli i čekat, až někdo pojede okolo, aby nám to dosvědčil. Takhle jsme nasbírali slušný počet podpisů (smích). Pak musíte trasu podrobně dokumentovat, odstartovat vždy tam, kde jste předtím přistáli. Ve výsledku za to vše dostanete diplom, kterým se rádi pochlubíte nebo pokocháte. Je příjemné být jediným českým letcem, který je momentálně zapsaný v Guinnessovce.
Překonal vás už někdo?
Prakticky mě pravděpodobně loni překonal Rus Igor Potapkin, který letěl z Petrohradu do Vladivostoku, ale nejsem si jistý, jestli svůj výkon tak poctivě dokumentoval. Navíc on letěl přímo bez dalšího prospěšného cíle. Pokoušeli se i jiní, ale nedokázali to.
Jak jste se vlastně k létání dostal.
Můj děda modelařil a já jsem mu jako malý pomáhal, i když jsem na to nebyl moc šikovný. Ale líbilo se mi to. K samotnému létání jsem se dostal asi v devatenácti letech, když jsem vezl kamaráda na letiště a cestou zpátky jsem jel kolem vrchu Raná u Loun, ze kterého se zrovna spouštěli paraglidisté na padákových kluzácích. To byl pátek a už po víkendu jsem nastupoval na kurz. Po týdenním kurzu jsem si šel do banky půjčit peníze a za dva týdny jsem si vyzvedával padák a šel na Ranou létat. To ovlivnilo i mou další kariéru. Nastoupil jsem civilní službu v Letecké amatérské asociaci, kde jsem nejdřív dělal pomocné práce, ale i spolupracoval na tvorbě leteckého časopisu. Po civilce jsem v Letecké amatérské asociaci zůstal a stal jsem se šéfredaktorem onoho časopisu. A tím se díky létání stal i leteckým žurnalistou.
Čím vším můžete létat?
Pilotní průkaz mám na bezmotorový a motorový padák, ultralehké letadlo a ultralehký vírník. Pár hodin výcviku mám na horkovzdušných balonech a na jednomotorových pístových letadlech dospělé kategorie.
Kromě všeho zmíněného, vlastníte internetovou televizi. Kde všude a o čem všem točíte?
Je to internetový portál pro fanoušky letectví všeho druhu. Točíme letecké dny, reportáže o leteckém sportu, letecké historii a také o leteckém průmyslu. Díky naší práci máme i komerční zakázky, kdy vyrábíme třeba produktová videa pro letecké firmy. Něco podobného děláme i ve stavebnictví. Dokumentujeme dopravní stavby silnic, dálnic, železnic, vodní cesty. Specializujeme se na časosběrné snímání a letecké snímky. A ještě máme nahrávací studio, zde točíme jak rozhovory nebo komentáře k našim videím, tak komerční zakázky pro naše partnery. Takže se u nás točí různé podcasty, komentáře k filmům, videím. Máme i vlastní projekt, který se věnuje životu tady na severu v Ústí a okolí.
Jste neuvěřitelně aktivní. Co na to vaše rodina?
Pro každý vztah je podle mě důležité, aby měl každý i nějaké své vlastní zájmy, nezávislé na těch ostatních. Mít čas pro sebe. Ideální víkend je takový, že jdeme někam na výlet a já si vezmu do auta koloběžku. Rodina jede z výletu domů zpátky autem a já na koloběžce. Moje motto je, že v každém vztahu máme určitý počet dnů, během nichž ten vztah může vydržet. Čím víc se to bude ředit, o to déle to vydrží. Když si ve vztahu ujasníte, že jste rádi spolu, ale i od sebe, tím déle má vztah šanci fungovat. Někdy, když si vymyslím něco fakt bláznivého, tak se mě manželka zeptá, jestli jsem si to fakt dobře promyslel (smích). S manželkou jsme spolu od roku 1996 a máme dvě dcery.
Stíháte odpočívat?
Odpočívám aktivně. Moc volného času nemám, ale když mám pár volných dnů, tak vyjedu s dcerami třeba na vodu, pod stan, prostě si ten společný čas užijeme. Ale přiznám se, že i chytré hodinky mi ukazují, že s pasivním odpočinkem mám problém. Často mi je líto jít spát, když bych mohl čas trávit smysluplněji (smích).
Prozradíte, jestli se vám v hlavě rýsují další nápady nebo plány?
Nic většího, protože ty benefiční akce spojené se sportovním výkonem nemá cenu dělat každý rok. Na konci června budu dělat nejlepšímu českému paraglidistovi Stanislavu Mayerovi oficiální doprovod na extrémní soutěži X-Pyr, kdy on jen pomocí vlastních nohou a paraglidového křídla bude muset překonat trať přes Pyreneje. Jako součást přípravy na tento závod jsem absolvoval terénní závod na koloběžkách v jižních Čechách, kde jsme během tří dnů najezdili asi 200 kilometrů s nastoupanými čtyřmi kilometry. Na konci května mě čeká ještě pětidenní silniční etapový závod na koloběžkách a o prázdninách další velká výzva, kdy bych se chtěl zúčastnit soutěže West Carpathian Challenge 2022 na Slovensku. To je asi 550 kilometrů s osmikilometrovým převýšením. Jde o terénní nonstop závod po západních Karpatech, kde si vše vezete s sebou. Cíl je v Bratislavě. Spokojený budu, když závod zvládnu absolvovat za týden. Hlavní motto je: ve zdraví a se ctí dokončit.
Přidat komentář