Do povědomí lidí se zapsal coby účastník talentové show X Factor, která kariéru Ondřeje Rumla odstartovala. Všestranného umělce s úžasným hlasem teď můžete často vídat v centru Ústí. Do krajské metropole se vrací kvůli své roli ve slavném muzikálu My Fair Lady, který uvádí Severočeské divadlo.
V ústeckém divadle jste nazkoušel a hrajete muzikál My Fair Lady. Jak se vám na severu Čech líbí?
Sever Čech mám rád od přírody. Narodil jsem se a vyrůstal v Jablonci nad Nisou. Miluju hory a celkově tu atmosféru. Vždycky říkám, že teď, když už žiju v Praze, tak když vidím za oknem, že je sychravo a mrholí, tak hned pookřeju. To je moje počasí.
Měl jste už čas si Ústí prohlédnout?
Vždyť ho znám už dávno. Jako kluk jsem sem jezdil hrát na Portu, a také v tom místě kde je Činoherní klub jsem párkrát hrál s bluegrassovou kapelou. Mám Ústí rád.
Přiblížíte nám, koho v muzikálu hrajete? Na co se diváci mohou těšit.
Jmenuje se Freddy Eynsford-Hill a pokusím se vám popsat, jak ho vidím já. Je to asi třicetiletý chlapec, který stále bydlí s maminkou. Současně se ale na první pohled zamiluje do hlavní postavy Lizy Doolittlové. A samozřejmě, jak je spjatý s tou maminkou, tak je ve vztahu s dívkou, která se mu líbí naprosto nemožnej. Navíc mám trochu pocit, že nemá úplně vyřešenou svou orientaci, což ale na tehdejší dobu nebylo možné, proto se mu asi tak zvláštně nedaří projevit ten cit doopravdy ani k sobě ani k Líze.
Tohle není první muzikál, kde vás lidé můžou vidět. Připomenete nám, kde všude už jste hrál. A který vám byl dosud nejbližší?
Hraju divadlo už od školy, tedy někdy od čtyřiadvaceti. První větší role byla v muzikálu Johanka z Arku – v tom novém nastudování, které se dodnes hraje v Divadle Kalich. To dílo mám moc rád. Soukupova hudba je krásná a Gábina Osvaldová samozřejmě dodala perfektní texty, dohromady to skvěle funguje, včetně Bednárikovy režie. Pak také moc vzpomínám na Kudykam s režisérem Dodo Gombárem ve Státní opeře. To byla první velká činoherní role ve verších na velkém jevišti. Krásné vzpomínky a přátelé na celý život. A v současné době mě moc baví muzikál Davida Bowieho Lazarus, který režíroval Marián Amsler a který se hraje v Praze v Divadle Komedie. Společně s Igorem Orozovičem se tam alternujeme v hlavní roli Thomase Jeroma Newtona – snad mimozemšťana v lidském těle, snad jen člověka podivína, který ztratil naději a utápí se v ginu. Myslím, že se to moc povedlo, o čemž svědčí i pozitivní reakce nejen kritiky, ale i veřejnosti.
Přemýšlel jste někdy o tom, co byste dělal, kdybyste se nevěnoval hudbě?
Tuhle otázku dostávám od novinářů čas od času a pokaždé mě napadne něco jiného. Já si to totiž dost dobře nedokážu představit. Vždycky jsem si přál být muzikant. Vždycky jsem si přál zpívat a jezdit po koncertech. Ale pamatuju si, že už v dětství mě také nesmírně bavila práce se dřevem, díky mému dědovi, který měl malou truhlářskou dílničku. Asi bych tady dělal nějaké umění se dřevem, sochy, plastiky, nevím. Taky mě moc baví vařit. Ale nedovedu si představit, že bych každé ráno vstal a začal vařit v restauraci obědy.
Dá se říct, který hudební žánr máte nejraději?
Nejraději mám jazz. To je pro mě taková dosud neprobádaná končina, taková krajina nedozírných obzorů zákoutí a zčeřených hladin. Baví také swing a celá ta estetika okolo. Ale hluboko v srdci jsem stále bluegrassový bandžista (smích).
Vaším pracovním nástrojem je hlas. Jak si ho chráníte?
Hlas je okno do duše, je to v podstatě vizitka, výkladní skříň vašeho momentálního fyzického i psychického rozpoložení. Moc nevěřím na takové ty zaručené preparáty na hlasivky jako med a citron, nebo syrová vejce. Spíš se snažím o nějakou životosprávu, být v kondici. Občas mívám problémy se žaludkem takzvaný reflux, a to je pro hlas naprostá katastrofa. Ty žaludeční šťávy se totiž dostávají do jícnu a naleptávají hlasivky a okolí. To je pak hodně těžký, s tím něco dělat. Takže se snažím dobře jíst a kvalitně spát. To je asi nejdůležitější.
V roce 2008 jste se zúčastnil televizní soutěže X Factor. Šel byste do toho znovu?
Kdyby to nebyl nesmysl, tak ano. Myslím to tak, že v současnosti s ohledem na to kde a kým jsem, už by to bylo asi úsměvné, nemyslíte? Ale kdybych začínal od nuly, tak asi ano. Mám na tu dobu krásné vzpomínky.
A pomohla vám účast v soutěži nějak ve vaší kariéře?
Samozřejmě. Pomohlo mi to nejen vejít do širšího povědomí lidí, ale tak v sebeuvědomění a v sebedůvěře k tomu, co jsem chtěl dělat, tedy zpívat.
Kromě X Factoru jste se objevil i v show Tvoje tvář má známý hlas. Váhal jste, zda do toho jít?
Neváhal ani minutu. Naopak, přál jsem si od začátku, aby mě oslovili, a přiznám se, že jsem i trochu žárlil, že mě na tu první řadu nezavolali (smích). Pak mě oslovili na druhou řadu, ale nakonec to nějak nevyšlo. Takže jsem byl až v té třetí řadě a bylo to skvělé. Měli jsme tam skvělou partu a moc jsme si to užili. Pro mě to bylo trošku takový projekt snů. Člověk má možnost každý týden být tak trochu někým jiným. Spojit všechno, co se do té doby naučil a pokusit se to co nejlépe využít.
Který interpret, kterého jste napodoboval, byl nejtěžší?
Nejtěžší byla asi Whitney Houston. Asi i proto, že to byla má první proměna. Mám ji moc rád a říkal jsem si, že ji prostě udělám opravdu dobře, že ji napodobím se vším všudy. Vůbec mi v ten moment nedocházelo, že i kdybychom se snažili sebevíc, jako Whitney Houston prostě vypadat nebudu. Nedokázal jsem přijmout fakt, že to bude v jistém ohledu hlavně komické. Proto asi to moje vystoupení nemělo pak takovou šťávu, jakou jsem si představoval, nebo jak se ode mě třeba čekalo.
Na čem, kromě My Fair Lady, v současné době pracujete? Na co byste nás pozval?
Určitě bych vás rád pozval na podzimní turné koncertů, které máme společně s Lenkou Novou. My jsme spolu vystupovali pět let na koncertech s Michalem Horáčkem a Frantou Segradem a chybí nám to. Nedávno jsme se potkali a dohodli se, že si spolu zase zazpíváme a zavzpomínáme na Františka.
Jste velmi činorodý člověk. Co rád děláte, když máte volno?
Miluju trávit čas se svou dcerou.
Prozradíte nějaké nejbližší plány do budoucna?
Už druhým rokem se s pár kamarády snažíme opravit kostel svatého Štěpána v Řitonicích. Já to místo mám moc rád a poslední dobou trochu chátralo. Naštěstí ne všem v té obci je osud kulturní památky lhostejný. Založil jsem pro tento účel nadační fond a pořádáme tam různé kulturní akce, jejichž výtěžek jde kompletně na rekonstrukci kostela. Děláme to z radosti a z úcty k našim předkům a jejich architektonickému a kulturnímu dědictví. Chceme dát kostelu zase jeho důstojnou podobu.
Blíží se Vánoce, jaké jsou u Rumlů? Vzpomenete na ten nej dárek a už máte nějaké dárky pro své blízké vy?
Taková ta klasika, jablko, skořápky, šupiny, půst… Vánoční zvyky dodržujme celá rodina. Nejkrásnější dárek byl pro mě asi horský kolo, když mi bylo asi deset roků. Dárky mám, letos jsem je nakoupil s předstihem, mám totiž pocit, že každý rok je to s těmi davy horší a horší.
Co byste popřál našim čtenářům do roku 2023?
To nevím, ale snad bych něco popřál nám všem. Přál bych nám vzájemnou úctu, toleranci, odvahu a také schopnost se sebou něco dělat. Chceme-li změnit svět, začněme u sebe a u svého okolí.
Přidat komentář