Život se s Radkou Berounskou nemazlil. Od narození musela čelit svému handicapu, kvůli kterému je na vozíčku. Matka se jí vzdala už v porodnici. Skončila v kojeneckém ústavu a později v pěstounské rodině, ale ani to nebyl žádný med. Přesto se nevzdala. Z vyprávění o tom, co musela prožít, mrazí.
Jste vozíčkářka, jak moc náročný život to je?
Jsem na vozíku od narození, narodila jsme se s rozštěpem páteře. Takže pro mě je to normální, umím s tím žít. Něco jiného je, když se člověk ocitne na vozíku v průběhu života. Já se cítím jako chodící člověk, a tak chci být i vnímaná. Vozík je pro mě jen taková židle, na které sedím. Neříkám, že pojedu, ale řeknu, dojdu, doběhnu (smích).
Dětství s handicapem muselo být těžké.
Rodiče ani další příbuzné jsem nepoznala, matka se mě vzdala hned v porodnici. Takže jsem žila v plzeňském kojeňáku, kde to bylo úžasný. Pak jsem od šesti let byla v ústavu, kde to šlo, ale chyběla mi tam ta rodina. V jedenácti letech jsem šla do pěstounské péče. Další zhruba čtyři roky to bylo v pohodě, ale pak pěstouni zjistili, že se péčí o nás dají takzvaně vyždímat peníze, také nám dávali najevo, že nejsme jejich, že jsme vlastně cizí. A že z nás nic nebude.
Co jste si myslela?
Cítila jsem, že nás mají jen na výdělek. Jediná jsem byla na vozíku. Vnímala jsem, jak jim vadí, že jsem jiná a mají se mnou víc práce. Když se třeba řešila dovolená u moře, tak mi pěstoun přímo řekl, že se mnou se tahat určitě nebudou, že jsem přítěž. Jakmile jsem trochu přibrala, tak jsem také slyšela, jak jsem těžká. Nehezký vztah k nám měly i jejich vlastní děti.
Pěstouni měli v péči více dětí?
Oni byli vlastně profesionální pěstouni, kde ke svým dvěma vlastním dětem měli i tři v pěstounské péči.
Jakých těch osm let u pěstounů bylo?
Už jsem to naznačila. Dokud jsem u nich byla do 15 let, tak to bylo fajn. Ale jakmile přestali být pěstouni pod kontrolou, tak se jejich přístup diametrálně změnil. Na poslední čtyři roky mám opravdu jen špatné vzpomínky. Nezapomenu, jak se k nám chovali. Domácí práce i péče o spoustu povinností kolem domu byla na dětech, které měli v pěstounské péči.
Máte pocit, že vás využívali?
No mě určitě. Byla jsem pro ně taková, dá se říct, kasička. On se totiž na postižené dítě bere docela pěkný příspěvek.
Ale chodila jste do školy, nebo jste měla domácí výuku?
Do školy jsem chodila. Ale třeba půl roku jsem ve škole byla a půl roku jsem byla nemocná. Abych opakovala ročník. Takže dvouletou školu jsem dělala čtyři roky. I tohle je špatně nastavené, pěstouni totiž za to, že dítě, o které pečují, chodí do školy, dostávají další peníze navíc. Tak to můžou dělat až do jeho šestadvaceti let. A nejhorší je, že poté člověka většina pěstounů vrátí do ústavu.
Mohla jste, když jste byla starší, aspoň částečně mluvit do toho, jak se peníze využijí? Třeba abyste mohla zajít do kina?
Řekla bych to asi takto, do svých devatenácti let jsem protizákonně neměla ani bankovní účet. Všechny peníze šly na účty pěstounů a já jen koukala, jak jezdí na dovolené, kde byli i třikrát ročně, a já byla jen jednou, abych se podívala k moři. Nějaké výlety, návštěvy zoo, kulturu, to jsem neznala.
Je zarážející, jak se k vám chovali. Myslíte, že to bývá běžné?
Ráda bych řekla, že není. Ale všichni pěstouni se k dětem, o které se starají, nechovají špatně. Ale hodně jich dětem dává najevo, že jsou jiné pleti, že jsou neschopné, že jsou cizí. Zažila jsem to stejné. Vyčítali mi moje rodiče, dávali mi najevo, jak jsem hloupá. Vše dělali takzvaně pro moje dobro. Moji pěstouni mě dokonce chtěli zbavit svéprávnosti.
Z jakého důvodu? Nebránila jste se?
Uměli mě zmanipulovat. Naprosto jsem jim důvěřovala. Ono je to těžké se bránit. Když si postěžujete, tak prostě skončíte zpět v dětském domově.
Nikdo pěstouny nekontroluje?
Kontroluje. Ale pokud pěstoun sedí vedle dítěte, když si s ním sociální pracovnice povídá, dítě prostě před pěstounem pravdu neřekne. Je ale možné, že jinde to probíhá jinak.
Nenapadlo vás se spojit s biologickými rodiči nebo sourozenci?
Vůbec a ani nechci. V devatenácti se mi telefonicky ozvala matka a projevila o mě zájem, protože zjistila, s kým žiju (partnerem Radky je fotograf Petr Berounský). Asi si myslela, že z nás dostane nějaké peníze. Za měsíc se mi podobně ozval i otec. Sourozence mám, je nás celkem devět, já jsem byla třetí. Chvíli jsem komunikovala s nejstarší sestrou, o kterou se starali prarodiče, a nyní žije v Německu. Když se o mně dozvěděla, jak na tom jsem a jakou mám školu, tak obrátila a začala mi předhazovat, jak jsem hloupá a že ze mě nic nebude. Což byl názor mých prarodičů, který ona od nich převzala. Takže už spolu nekomunikujeme.
Máte stejné příjmení jako váš partner, jste tedy manželé?
Nejsme. Příjmení jsem změnila, protože jsem nechtěla ani já, ani pěstounská rodina, abych měla to jejich. Soud se mě v jedenácti ptal, jestli chci příjmení pěstounů, a já chtěla, ještě jsem netušila, co mě u nich všechno čeká. Rodinu mi našla moje úžasná teta Hana, která o mě pečovala v kojeňáku a kterou dodnes beru jako svou část rodiny. Za novou rodinu jsem byla nejdříve moc ráda, ale bohužel, později přišla ta zloba. Vztahy v rodině byly hrozné. Dodnes mám strach z hluku, křiku, nesnáším hádky.
Jak jste se s partnerem vlastně poznali?
Potkali jsme se v roce 201 a nejdříve jsme si jen volali a psali. On mi vyprávěl o trempování, o lidech, kteří ho provozují, a já mu řekla, že s nimi jezdí kamarád vozíčkář. Petr mým pěstounům navrhl, že bych mohla jezdit také, a tak jsme se do sebe postupně zamilovali. Když se ale o našem vztahu dozvěděli pěstouni, všechno mi zakázali a vzali telefon.
Proč?
Největší problém bylo to, že vlastně díky tomu, že jsem se zamilovala a chtěla jsem být s partnerem, tak oni přicházeli o „kasičku“. Došlo jim, že už nebudou peníze na dovolené, na hypotéku a na další životní náklady. Než jsem se odstěhovala k Petrovi, bylo to hodně náročné.
Jak moc náročné?
Koncem roku 2019 jsem odjela na pravidelný pobyt do lázní. Byla jsem opravdu nešťastná, nejedla jsem. Petr za mnou poctivě jezdil. A tam jsme se rozhodli, že k pěstounům už se nevrátím. Oznámila jsem to pěstounům. Přestože věděli, že jsem se přestěhovala do Ústí, nahlásili moje zmizení. Pár dní na to u nás zazvonila policie. Když jsem prokázala, že jsem svéprávná a plnoletá, tak odešli. Všechno dobře dopadlo, dalo by se říct, že od 20. prosince 2019 konečně žiju.
Jak se váš život změnil?
Otevřela se mi nová budoucnost. Začala nová etapa mého života, najednou jsem se ocitla v dospělosti. Poznala jsem hodně nových lidí, kteří mě berou. Naše soužití mi dává hlavně bezpečí, lásku, pohodu a především rodinu. Teď konečně vím, že se mám o koho opřít.
Byl vstup do partnerova života jednoduchý? Přijalo vás jeho okolí?
Ze začátku to pro ně nebylo lehké a můj handicap to neusnadnil. Ale po chvíli si to sedlo a bývalá žena mého partnera i jeho dcery mě přijaly úžasně. Opravdovou rodinu jsem vlastně poznala až nyní.
Mluvíte otevřeně o věcech, které by spousta lidí raději neventilovala.
Když se mě někdo zeptá, tak o tom povídám. Vyprávění mi vlastně pomáhá. Jde to ze mě, je to pro mě jistá forma terapie.
Kde berete energii?
Energii beru hlavně od partnera a od lidí, kteří mě nyní obklopují. Petr mi ukázal, že svět je i dobrý. Hodně mě naplňuje naše trempování. Měla jsem obrovské deprese, sebepoškozovala jsem se, brala jsem záměrně jiné léky, než jsem měla. Teď jsem konečně obklopená lidmi, se kterými se cítím dobře, kteří mě mají rádi a o nichž vím, že je zajímám.
Co je pro vozíčkáře vlastně nejtěžší?
Pro mě je těžké najít školu, která by byla bezbariérová. To stejně je i se zaměstnáním. Pro vozíčkáře s mým handicapem a mými potřebami to není snadné, protože ne každý zaměstnavatel je ochoten to tolerovat. Nebo najít nějakou vozíčkářskou komunitu, která funguje a vozíčkářům pomáhá. Samozřejmě často řeším, kam můžu, a kam už se nedostanu. Celkově Ústí není úplně přátelské k vozíčkářům, i co se týče bariér.
Máte nějaké koníčky?
Naučila jsem se péct a mám to hrozně ráda. Díky partnerovi i vařím. Miluju koně, psy, přírodu a trempování. Hned v dubnu vyrazíme na Arizonu u Nejdku, to je úžasný lom, kde trávíme spoustu chvil. V létě se chystáme do východních Čech na festival Tomáše Linky. Jezdíme do komunity lidí, kde mě prostě berou a dávají mi jistotu.
Přidat komentář