Pohledný sympaťák, kterého díky jeho výšce jen málokdo přehlédne, sice vystudoval stavařinu, ale záhy zběhnul k herectví. V současnosti je ústecký rodák Roman Zach perfektně zabydlený před filmovou kamerou i na divadelních jevištích. Nově se objeví jako hlavní hrdina v muzikálu Zavři oči, Maxi.
Hrajete v Činoheráku a teď se do rodného Ústí vracíte s květnovou premiérou muzikálu Zavři oči, Maxi. O čem příběh je?
Já byl v Činoheráku dlouhá a krásná léta v angažmá a teď jsem se tam vrátil po letech s Americkým bizonem, který má v závěru této sezony derniéru. Takže jsem si říkal, že se zase budu s Ústím loučit, což mě trochu mrzelo. Poté přišla nabídka Pepy Vejlupka a Filipa Nuckollse na roli Maxe v muzikálu, který je lehce inspirován filmem Kristián. Postava Maxe nás nejprve zavede do současnosti, ale pak se časovým pásmem propadneme do Ústí nad Labem v roce 1966. Potom se zase vracíme zpátky, což je taková metafora, představa snu. A to mě docela baví, pohled na Ústí šedesátých let a pak zpět na Ústí současnosti. Takže tu zůstávám.
Máte rád písničky Suchého a Šlitra, které v muzikálu zazní?
Já mám obecně rád písničky Suchého a Šlitra, ale v muzikálu zazní i písně jiných autorů. Jsou tam věci, které jsem znal, ale jsou tam i písničky, které jsem slyšel tady poprvé. Tihle skvělí autoři měli ten kalibr obrovský. Myslím ale, že se do našeho muzikálu schválně vybíralo tak, aby tam nebyly ty největší pecky. Aby divák mohl objevit spoustu jiných krásných písniček, které se dnes už tolik nehrají a jsou uloženy někde v archivech a na deskách sběratelů. Přiznávám se, že tak třetinu písniček, které diváci uslyší, jsem buď neznal, nebo mi jen přišly povědomé. Skvělé je, že když zkoušíme v Praze, tak právě v divadle Semafor. Legendy, který prošly tímhle divadlem, jsou tam na fotkách a třeba i duchem stále s námi.
Manželku Maxe bude hrát Linda Rybová. S ní jste sdílel před lety domácnost v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Dokáže vás ještě něčím překvapit?
No Růžová zahrada, to už je strašně dávno. To se mi narodil syn Prokop, takže to je už více jak osmnáct let! Ale my s Lindou spolu hrajeme v inscenaci Jméno s divadlem Verze, takže se známe dobře. Tohle je ale žánr pro nás nezvyklý, ve kterým tak trochu „plaveme“. Myslím tím muzikál. Tady je hrozně pěveckých a tanečních čísel a my k tomu přistupujeme s jistým respektem, protože nejsme žádní zpěváci, natož tanečníci. Každý herec má ale rád výzvy. Právě teď, když děláme během zkoušky v baru divadla Semafor tenhle rozhovor, je Linda na jevišti, zpívá, učí se novou choreografii a zahlédl jsem v jejích očích lehké stopy děsu. Takže já se nechám překvapit, až to bude dokonale sehrané a vybroušené.
Jednu z vašich milenek v muzikálu hraje profesionální boxerka a mistryně světa Fabiana Bytyqi. Je ale divadelním nováčkem. Jak si vede na zkouškách?
Fabiana je strašně šikovná a navíc výborně zpívá. Myslím, že když je několikanásobnou mistryní světa, tak bude skvělá i na jevišti. Zatím je na ní pochopitelně vidět trochu ostych, ale určitě mnohem menší, než kdybych já šel teď do ringu. Já bych tam vlastně ani nešel. Máme s Fabianou scénu, kdy mě bude bít, a já mám, říkám to s lehkým nadhledem, z té scény respekt. Ještě jsme to nezkoušeli a dnes tady Fabiana naštěstí není, takže to opět odkládáme, proto jsem pořád ještě zdravý. Doufám, že jí ještě stihnu vysvětlit, že jde jen o divadlo, a nikoliv o reálný boxerský zápas (smích).
Je vám bližší stát před kamerou, nebo na jevišti?
To je zajímavá otázka. Víte, to je každé trochu jiný žánr. Před kamerou byste měli působit civilně a jeviště vám umožní – a v naší inscenaci možná trochu více – jistou stylizaci. Mě na divadle baví ten proces hledání a objevování, kdy se postupně definuje na zkouškách žánr, poloha a intenzita. To je nejzajímavější vlastně nejvíc. Při natáčení na to není čas a hlavně, co se natočí, už neopravíte. Divadlo je živý organismus, a když poděláte jednu scénu, v těch dalších můžete být lepší. V divadle obecně, a zvlášť v muzikálu, jste součástí velkého plátna a kompozice: hudba, činohra, tanec, kostýmy, scénografie, což je mnohem větší adrenalin.
Jak jste se vlastně dostal k herectví?
No tak ta cesta nebyla úplně přímočará. Střední škola byla stavárna v Děčíně. Takže můj směr měla být technická škola: architektura, nebo stavební fakulta. Dělal jsem i přijímačky… Nicméně pak jsem se čirou náhodou dostal prostřednictvím sestry na divadelní fakultu a zjistil jsem, že i takhle může vypadat vysoká škola. Na schodech sedí lidi a zpívají si, ně- kdo se učí šermovat, jsou na boso a něco si mumlají. Až pak jsem zjistil, že se učí texty… Říkal jsem si: To není možný, ti za chvíli dostanou léky a budou se muset vrátit na pokoje. Tohle je škola? Trochu přeháním, ale jak jsem byl z tý stavárny vypilovanej v těch exaktních oborech, tak mi tohle přišlo neuvěřitelné.
A nastoupil jste na ni…
Ačkoliv jsem se připravoval na architekturu, tak jsem se na DAMU přihlásil. Z nuly jsem byl najednou na přijímacích zkouškách a dostal se do druhého kola. Tam mi Boris Rösner řekl: „Já budu otevírat ročník příští rok, tak se připrav, přijď na ty zkoušky a makej na sobě.“ Tak já jsem se ten rok nechal za- městnat – jako mistr, stavbyvedoucí, do toho jsem si psal texty, četl jsem jak blázen páté přes deváté, chodil intenzivně do divadel, měl jsem guláš v hlavě a myslel jsem si, že jsem strašně chytrej. No a na tu hereckou školu jsem se souhrou okolností a náhod nakonec dostal.
A přemýšlel jste někdy o tom, co byste dělal, kdybyste se nevěnoval umění?
Kdybych se nevěnoval umění, nevím. Nejspíš bych dělal tu stavařinu. Někdy si taky říkám, to herectví je povolání nahoru dolů. Někdy máte plno práce, jindy práci nemáte, tak bych čas od času tu stabilnější práci bral. Já si ale nechci a nebudu stěžovat. Práci, kterou dělám, mám strašně rád.
Jste nejvyšším českým hercem s výškou 206 cm. Dáváte tomuto údaji plusové, nebo minusové znaménko pro divadelní a filmovou práci?
Musím vás opravit, já mám pouze 204, a to kdoví jestli. Už stárnu a kosti se trošku sesadily. No a plusové, nebo minusové znaménko? Především na začátku své herecké kariéry jsem zaznamenal spíše ty minusy, a vlastně to tak je někdy i nyní. Prostě často se mi stává, že jsem vybrán do nějaké filmové role, do herecké dvojice ve filmu nebo seriálu, a vyjde z toho jistý výškový nepoměr. To pak skončí konstatováním, že to nepůjde. Takový nejčastější věty kameramanů, které jsem slyšel, když jsem vstoupil do scény, byly: „Můžeš si prosím tě hned sednout, jak vejdeš?“, „Nevejdeš se mi do záběru!“, „Von mi leze z dekorace!“. A já jsem tedy okamžitě sedal, ačkoli to nebylo úplně příběhově správně, ale kameramanům se ulevilo, že Zach si sedl. Když se podíváte na moji hereckou tvorbu ve věku 18 až 28, tak většinou sedím, ležím nebo výjimečně stojím, ale sám. Protože všichni ostatní jsou prostě menší. Já nejsem velkej, oni jsou malí!
Jaké pracovní projekty vás letos čekají?
Tak především mě čeká vysněnej cestopis pro ČT. Pokračování série Hledání ztracených světů, kterou jsme točili před čtyřmi lety v Indonésii. Tentokrát vyrážíme do Gruzie a Arménie. Točíme v červnu, v září a potom ještě v lednu. Dále budu točit o prázdninách film. Taky možná pokračování minisérie, kterou jsme teď dokončili, jmenuje se Případy mimořádné Marty. Třetí série bude někdy v zimě. V září bych měl dělat další minisérii, o které nechci úplně mluvit, protože je teprve ve fázi vývoje. Do toho hraju přes léto na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Jak se vám líbí, takže léto bude velice nabité.
Jste ústecký rodák. Jaké na město sedmdesátých a osmdesátých let máte vzpomínky?
Já na ně mám jenom krásný vzpomínky. Já jsem panelákový dítě ze Severní Terasy. Byli jsme silnej generační panelák. Měli jsme před domem asfaltový hřiště, vybudované v Akci Z. V zimě ledová plocha, o kterou se nám starali rodiče. V létě jsme hráli tenis se společnou sítí pro celej panelák, kterou jsme si půjčovali. Pořád jsme lítali venku. Já měl vůbec spíš sportovní dětství. Závodně jsem plaval a hrál vodní pólo. Na nic jinýho jsem neměl čas.
A Ústí později…
Musím říct, že když jsem po DAMU přijal angažmá v Činoherním studiu, tak jsem díky novým kolegům z divadla, kteří z Ústí nepocházeli, objevil rodný město úplně jinak. Oni ho chtěli prozkoumávat a já s nima. Přiznám se, že jsem okolí Ústí vůbec neznal. Porta Bohemica, Čeřeniště, Vrkoč – tam všude jsme chodili na vejlety. Já jsem tak začal poznávat svoje rodný město jinýma očima a jinou perspektivou díky nim. A i když Ústí je takové, jaké je, řekněme urbanisticky „nedotažené“, to okolí je překrásné a stále mě baví se sem vracet.
Odpočíváte spíš aktivně, nebo se rád natáhnete na gauč?
No to je různé. Někdy se opravdu rád natáhnu na gauč, čtu si, někdy odpočívám u skládání hudby, protože muziku mám rád. Když mám volno, tak jezdím na chalupu a tam je pořád co dělat. Sotva něco doděláte, tak můžete z druhý strany začít znova. Kdo chalupu má, určitě to zná. Je to stará žulová fara z roku 1781 a potřebuje velkou péči. Tam mám skvělý kamarády. Takže když máme se ženou Andreou dva dny volna, tak se sbalíme a hurá tam. Rád sportuju, baví mě volejbal nebo lezení s kamarádem Michalem Křížem, takzvaně aktivně neaktivně. Ale když hodně pracujete s lidma, tak jste rádi za klid. Třeba na chalupě. Tam si odjedu i sám, udělám si oheň a zapnu si saunu. Můžete přemýšlet a relaxovat. Chalupa v anketě oblíbenosti asi vyhrává. A v neposlední řadě milujeme s rodinou cestování… V tom chceme pokračovat.
Co vás v poslední době pořádně naštvalo, a co vám naopak udělalo radost?
Co mě naštvalo? Stačí se dívat kolem sebe. Putin mě sere. Co mi udělalo radost? No teď, když se dostavila padesátka, přicházejí sem tam zdravotní komplikace. Na podzim jsem si zlomil poprvé kost, a to hned na noze. Tak si říkám, to teď půjde takhle? Ale radost mi dělá jaro. Já jsem jarně-letní typ. Prodlužujou se dny a to všechno na mě působí velmi pozitivně. Teď pojedu za chvilku na chalupu, tam nás čekají ty jarní práce a já se strašně těším, protože je venku krásně. Jarní práce a bílé víno…
Přidat komentář