Starají se o pacienty s nemocí covid-19. Musí se chránit od hlavy až k patě oblekem, kapucí, respirátory i štíty. Přestože počty nakažených klesají, na covidových jednotkách stále lidé bojují o své životy. Podle sestry z teplického covidového oddělení jednotky intenzivní péče Jitky Hájkové zdravotníci fungují na hranici svých možností.
Jak ovlivnila pandemie podobu vaší práce?
Je to úplně jiné. Musíme se střídat. Pracujeme totiž v overalech s respirátorem třídy FFP3 a se štítem, což je náročné. Střídáme se dvě po několika hodinách. Takže o pacienty pečují vždy dvě sestry, místo čtyřech. A v tu chvíli musíme obstarat práci za čtyři sestry. Práce v overalu je o dost náročnější. Kdo v tom nedělá, si to neumí představit. Člověk je stále propocený a špatně se mu dýchá.
Zažila jste někdy, alespoň v menší míře, to co zažíváte v posledním roce?
Pracuji jako sestra 27 let a tohle, co zažíváme nyní, poslední rok, jsem nezažila nikdy. Je to hrozně náročné období a přiznám se, že nejen já, ale většina sester si sáhla na dno. Nejen my, sestry z covidového JIPu, ale i kolegyně z jiných oddělení, které se nyní musí starat o jiné pacienty, než byly běžně zvyklé. Například sestry s ortopedie. V běžném režimu nebyly zvyklé na úmrtí, nebyly zvyklé na pacienty s interními problémy a s dušností.
Staráte se o covid pozitivní pacienty, co je na tom nejtěžší?
Leží u nás mladí, donedávna naprosto zdraví lidé, kteří najednou bojují o život. Tato nemoc se opravdu netýká jen starých, nemocných, obézních lidí, ale leží u nás například čtyřicátníci, kteří se léčili maximálně s banalitou nebo se neléčili vůbec. Ta bezmoc, že jim nemůžeš pomoci, je na tom, to nejtěžší. Že ten dýchací přístroj je pro ně to poslední a ani ten nemusí pomoci. Nejhorší je vidět ty oči lidí, který se vlastně dusí.
To musí být náročné…
Je. Když pacienty chláholím, že zas bude líp, tak si říkám „doufám, že jim opět nelžu“. Pravě nedávno jsem jednomu hodnému pánovi slíbila, že neumře a v hlavě už jsem měla „snad mu nelžu“…. a teď, už je na dýchacím přístroji a vyhlídky má špatné.
Co byste vzkázala veřejnosti, že je nyní nejdůležitější, z vašeho pohledu?
Aby byly opatrní. Zbytečně se neshlukovali. Máme zkušenost, že i rodinné oslavy můžou mít fatální následky. Covid se týká opravdu všech. Ne, jen starých, nemocných, obézních, ale i třeba imunitně zdatných lidí. Nikdo z nás dopředu neví, jak ho covid napadne, jaký bude mít průběh a jaké pak bude mít následky.
Doporučila byste očkování?
Ano. Sama už jsem oočkovaná a doporučuji. Já i kolegyně z oddělení v tom vidíme světlo na konci tunelu. Je vidět, že ve státech, kde je očkování dále, už se život vrací k normálu.
Nebála a nebojí se o vás vaše rodina?
Ne, protože když pandemie loni na jaře začínala, tak se přiznám, že jsem tu nemoc považovala za takovou horší chřipku. Na to jsme zvyklé. Během chřipkových epidemií u nás leží starší lidé nebo nemocní s vážným průběhem chřipky. Ale loni v říjnu se nám ukázalo, že covid je úplně něco jiného. Ta nemoc se chová úplně jinak než běžná chřipka.
Jak sestřička z covidového oddělení relaxuje?
Přiznám se, že je to jak kdy. Někdy přijdu domů a brečím, musím na to hodně myslet. Pomáhá mi sport. V zimě to byla turistika a teď sednu na kolo a jedu si pročistit hlavu. Ale také nám pan primář zajistil supervizorku, která nás vyslechne a pomůže nám s pohledem na současnou situaci, kterou zažívá většina z nás poprvé v profesním životě. Nikdy bych netušila, že mi tohle vypovídání tolik pomůže.
Přidat komentář