Pečovat o nemocného člena rodiny doma vám pomohou společnosti, které zajišťují komplexní zdravotní péči. Službu hradí zdravotní pojišťovny.
Péče v domácím prostředí není určená jen seniorům, jak se všeobecně traduje. Pojišťovny tyto zdravotnické služby hradí i dětem a mladším lidem v případech, kdy není vhodné poskytovat je v nemocnici. Domácí péče je preferovaná v celém světě, protože pozitivně působí na psychický stav nemocného, který zůstává ve svém domácím prostředí a v blízkosti své rodiny. To přispívá k rychlejšímu uzdravení.
Za dvacet let existence v Česku si domácí péče vybojovala své místo. Informovanost pacientů a jejich blízkých o možnostech domácí péče je ale stále mizivá. „Kvalitní ošetřující lékaři předepisují domácí péči v případech, kdy není hospitalizace nezbytně nutná. Je pravdou, že u některých ošetřujících lékařů si musí domácí péči klienti, či jejich blízcí, doslova vybojovat,“ uvádí Blanka Misconiová z Národního centra domácí péče ČR.
Každoročně je na základě rozhodnutí ošetřujících lékařů poskytována domácí péče statisícům nemocných všech věkových kategorií. „V oblasti poskytování péče přímo v domácnostech působí v Ústí nad Labem několik firem, neziskových nebo příspěvkových organizací. K orientaci ve službách slouží katalog sociálních a zdravotních služeb města Ústí nad Labem, který je na internetových stránkách města nebo adrese www.socialni-sluzby-usti.cz,“ sděluje mluvčí ústeckého magistrátu Romana Macová.
V něm vyhledáte konkrétní druh pomoci, o který máte zájem, a aplikace vám nabídne firmy a organizace, které je poskytují. Jednou z nich je agentura domácí péče Acme. „Máme asi dvacet zdravotních sester pracujících v terénu, samozřejmě na směny, v kteroukoli denní i noční dobu, víkendy a svátky nevyjímaje. Vše podle ordinace lékaře. Některé jezdí za pacienty samy, svým vozem, některé služebními auty s profesionálními řidiči,“ říká jednatelka Acme Štěpánka Tomsová.
A jak taková domácí péče skutečně funguje? Tým Žít Ústí se rozhodl vyrazit se sestřičkami do terénu.
Na návštěvě u Petra
V domě na Klíši, kde bydlí pětapadesátiletý Petr, je na schodech instalovaná speciální plošina pro vozíčkáře. Ta dovoluje muži, který se před třemi lety bez jakéhokoli varování ocitl na vozíku a je odkázaný na pomoc druhých, žít doma. Aby zde mohl bydlet a nemusel do zdravotnického zařízení, nestačí mu jen pomoc rodiny. Chodí za ním zdravotní sestry, které pomáhají s jeho rehabilitací a péčí o zdravotní stav. Za rok, co ho navštěvují, se z nich stali velcí přátelé. „Není to jen o tom, že by se o mě starali. Jsme si velmi blízcí,“ svěřuje se Petr. O ošetřovatelkách, které ho navštěvují dvakrát denně, mluví jako o holkách. Ony se dobře znají nejen s ním, ale i s jeho rodinou. „Často se stává, že se mezi námi a rodinami klientů vytvoří velké pouto,“ přitakává sestra společnosti ACME Šárka Doležalová.
Po bytě vzduchem
Byt Petrovy rodiny vypadá téměř stejně jako kterýkoli jiný. Při detailním pohledu ale najdete jednu nečekanou věc. Na stropě visí systém kolejnic a popruh. V kolejnici nad Petrovou postelí pak ještě speciální zařízení, pomocí kterého ho může rodina nebo ošetřovatelé připnout a manipulovat s ním po bytě. „Můžeme ho třeba dostat do kuchyně. Třeba aby uklízel nádobí,“ směje se sestra Milena Bejdlová. O Petra sestará již rok den co den a velmi dobře se znají. „A hlavně když ho potřebujeme třeba vykoupat, snadno ho dostaneme do koupelny. Aniž by se s ním musel někdo tahat,“ vysvětluje.
Dostat se do speciálního sedáku vyžaduje nějakou praxi, výhodou zařízení je, že se nemocní nemusí nadzvedávat, ale stačí ho jen překulit. Stejně snadno se může dostat z nebo do pojízdného křesla.
Nesprávný lék
O svém osudu Petr mluví velmi otevřeně. Až od svých 52 let chodil, jak se mu chtělo. Měl nějaké zdravotní potíže, se kterými se léčil. Pak začal potřebovat léky na ředění krve. Ten, který lékaři zvolili, se mu podle všeho stal osudným. V krevním řečišti se mu utvořila sraženina, a když se dostala k páteři, bylo zle.
„Nezlomil jsem si páteř ani jsem se jinak nezranil. Staženina skřípla moji míchu a já jsem od té doby od prsou dolů zcela ochrnutý,“ vysvětluje Petr. Nejenže se nemůže hýbat, ale musí být vycévkovaný a používá plenu. Po roce a půl, které strávil v nemocnicích, jeho lékař řekl, že by se mohl vrátit domů. To i přes to, že potřebuje zdravotní péči. O tu se mu proto starají sestry z ACME. Jeho byt bylo nutné uzpůsobit. Získal plošinu na schody a systém kolejnic na pohyb po bytě a postel polohovatelnou na všechny strany.
„Dostali jsme na to příspěvek od sociálky. Kdyby neexistoval, nemohli bychom si něco takového dovolit,“ vysvětluje. Vše totiž stálo asi 850 tisíc korun. Štěstí podle něho je, že v Ústí existuje možnost získat kvalitní domácí ošetřovatelskou péči. Tu hradí zdravotní pojišťovna.
Ošetřit rány
Vození po bytě za pomoci kamarádek sester si ale Petr může užít jen malou chvíli. Jsou tu hlavně proto, aby se staraly o jeho zdravotní stav, nikoli o zábavu. „Ještě se chvíli podívám z okna,“ prosí Petr své ošetřovatelky. Pak už musí do postele.
Na jedné z jeho nohou má obvaz, ránu musí sestry ošetřit. „Jsou to puchýře. Nevíme, proč se mu zde udělaly, ale je nutné se o takové rány starat,“ vysvětluje Šárka Doležalová. S kolegyní ránu převážou a aplikují zinkovou mast. Petra sestry navštěvují dvakrát denně. Kromě jeho ran se starají i o rehabilitační cvičení a kontrolují jeho tělo, aby mu nevznikaly proleženiny. Případně zajistí, co je potřeba.
Není to pro každého
Všechny ošetřovatelky, které se o nemocné takto starají, musí být vystudované zdravotní sestry. To ale k tomu, aby dělaly svoji práci dobře, nestačí. „Je to velmi specifická práce, která není pro každého. Můžete být velmi dobrá sestra v nemocnici, ale ne v domácí péči,“ tvrdí Šárka Doležalová.
Jednou z podmínek je být velmi samostatný, protože na rozdíl od praxe v nemocnici sestry nemají po ruce lékaře. Musí být schopné udělat hodně věcí samy, případně poznat, kdy je čas lékaře na pomoc zavolat. Za den jedna sestra zvládne až deset pacientů. Záleží na tom, jakou péči potřebují.
Po Ústí mají rozdělené okruhy, proto jedna sestra většinou navštěvuje ty samé klienty.Výhodou je, že je dobře znají a vědí, co potřebují. Petr je podle Šárky Doležalové spíše výjimka, patří mezi mladší pacienty a se svými sestrami čile komunikuje. „Největší část našich pacientů tvoří staří lidé. Často se potýkají s různými formami demence a zapomínají. Proto s nimi cvičíme paměť a učíme rodiny, jak jim neustáleněco připomínat, aby se ztráta paměti projevovala co nejméně,“ uvedla.
Sestry navíc dělají i takzvanou domácí hospicovou péči. Navštěvují nemocné lidi, kteří umírají doma a vyžadují pravidelnou domácí péči. Často je to prý velmi těžké, zvláště když se s pacientem a rodinou sblíží. „Pak ten člověk umírá s námi. I poté, co odejde, často zůstáváme v přátelském styku s jeho rodinou,“ řekla.
Pomohou, když potřebuji
Na své ošetřovatelky Petr nedá dopustit. Opakuje, že kdyby nebylo jich, svoji situaci by zvládal mnohem hůře. „Za ten rok si nepamatuji na situaci, kdy by nepomohly. Jsou neustále tak ochotné,“ tvrdí. To, jaké jsou, se neprojevuje prý jen při jejich návštěvách. Když potřebuje pomoc, není prý problém, aby některé z nich zavolal telefonem. Ještě se nestalo, aby mu i mimo svoji pracovní dobu s něčím nepomohla.
Ví také, kdy má jeho ošetřovatelka každý den dorazit, a přiznává, že je nervózní, když se zpozdí. Někdy nakonec zavolá. „Není to o tom, že bych ji honil. Já se o ni bojím,“ vysvětlil
Přidat komentář